Jean Racine
| Jean Racine | |
|---|---|
 | |
| Narození | prosinec 1639 La Ferté-Milon |
| Úmrtí | 21. dubna 1699 (ve věku 59 let) Paříž |
| Příčina úmrtí | rakovina jater |
| Místo pohřbení | Kostel Saint-Étienne-du-Mont |
| Povolání | dramatik, básník, překladatel, libretista, historik a spisovatel |
| Alma mater | Lyceum svatého Ludvíka Beauvaiská kolej |
| Žánr | tragédie |
| Významná díla | Andromaque Faidra Athalie La Thébaïde Alexandre le Grand … více na Wikidatech |
| Manžel(ka) | Catherine de Romanetová |
| Děti | Jean-Baptiste Racine Louis Racine |
| Rodiče | Jean Racine[1] a Jeanne Sconinová[1] |
| Podpis |  |
 multimediální obsah na Commons | |
| galerie na Commons | |
 citáty na Wikicitátech | |
 Seznam děl v Souborném katalogu ČR | |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Jean Baptiste Racine ([ʒɑ̃ ʁasin]IPA, La Ferté-Milon, 22. prosince 1639 – 21. dubna 1699 Paříž) byl francouzský básník a dramatik období klasicismu, jeden z „velké trojice“ francouzských dramatiků Velkého století (spolu s Molièrem a Corneillem). Psal především tragédie, i když v jeho repertoáru je i jedna komedie. Náměty čerpal především z antiky. Snažil se vybírat takové, které by promlouvaly k problémům 17. století. Dne 12. ledna 1673 se stal, na přání Ludvíka XIV., členem Francouzské akademie.
Život a dílo
[editovat | editovat zdroj]
Racinův otec byl úředník, jeho děd zastával úřad výběrčího solní daně a jeho praděd – též výběrčí a správce solných skladů – získal šlechtický titul; i básník užíval erb se stříbrnou labutí v blankytně modrém poli. Rodina přísných venkovských mravů projevovala velkou úctu k jansenistům.[2][3]
Ve třech letech se stal úplným sirotkem (matka zemřela roku 1641 a otec roku 1643). Starala se o něj babička a tety. Od deseti let studoval v klášteře Port-Royal, kde se mu dostalo solidního základního vzdělání. Roku 1653 odešel krátce na kolej do Beauvais. Do Port-Royalu se vrátil s rodinou už roku 1655. Celkově se mu dostalo kvalitního vzdělání od pedagogů ovlivněných jansenismem a jako jeden z mála mezi vrstevníky se učil starořečtinu, italštinu a španělštinu. Bohužel, jansenisté považovali umění vyjadřující fikci, a divadlo především, za škodlivé pro duši. Začal studovat práva na Harcourtově koleji v Paříž, ale v 18 letech objevil mondénní svět díky svému bratranci Nicolasi Vitartovi, u kterého se zabydlel a tvořil své první básně. Po roce studium ukončil.
Ku příležitosti svatby Ludvíka XIV. v létě roku 1660 předložil akademikovi Jeanu Chapelainovi dlouhou báseň věnovanou královně: La Nymphe de la Seine. Ta byla brzy vytištěna na autorovy náklady. Téhož roku napsal také svou první divadelní hru Amasie, o které se ví jen to, že byla ředitelem divadla odmítnuta. Na jaře 1661 se pustil do nového pokusu, tentokrát na téma Ovidia a "druhé Julie" - vnučky císaře Augusta. Hru ale nedokončil, protože ho postihla horečka řádící na severu Francie. Rekonvalescence Racina probíhala v Uzès, kde bydlel jeden z jeho strýců, a který mu zde zajistil hmotné zajištění. Studoval teologii a neúspěšně se pokusil o církevní kariéru. Pustil se znovu do psaní veršů, ale trpěl tím, že se vzdálil svým přátelům a vrátil se do Paříže. Napsal ódu na krále, za což dostal odměnu z královské pokladny.[4] V roce 1663 byl přijat u dvora, kde se poprvé setkal s Molièrem.
Připravil svou první tragédii Thébaïde, kterou uvedla na scénu Molièrova společnost v Palais-Royal roku 1664 po zákazu Tartuffa. Větší úspěch sklidila hra Alexandr Veliký, byla však také důvodem roztržky mezi Molièrem a Racinem, který umožnil její uvedení v konkurenční divadelní společnosti.[5] Definitivní dobrou reputaci mu přinesla hra Andromacha (1667). Následují jeho jediná komedie Plaideurs (1668), tragédie Britannicus (1669), Berenika (1670), Bajazid (zač. 1672), Mithridates (konec 1672), Ifigenie (1674) a konečně Faidra (1677). Všechny hry představila společnost Hôtel de Bourgogne. Materiálně byl tedy velmi dobře zajištěn a nouzí netrpěl. Odklonil se od dramatické tvorby a stal se historiografem krále po přímluvě Madame de Montespan, která byla královou milenkou.
Aby vstoupil do králova okruhu důstojně, opustil milenku a hledal si s pomocí Nicolase Vitarta vhodnou ženu. Roku 1677 se oženil s Kateřinou Romanetovou, dcerou královského pokladníka z Amiens. Měli spolu sedm dětí (Jean-Baptiste, Marie Kateřina, Nanette, Babet, Fanchon, Madelon a Louis) a korespondence potvrzuje, že z prvotního sňatku z rozumu se zrodila skutečná láska. Racine se nechal slyšet, že pro divadlo už nic nenapíše a bude zcela ve službách krále, což po dalších 15 let dodržel. Doprovázel Ludvíka XIV. na válečné výpravy, pořizoval poznámky a redigoval je po diskuzích s Boileaem. Z těchto poznámek vznikla Idylle sur la Paix (1685), kterou zhudebnil Jean-Baptiste Lully. Roku 1689 napsal na objednávku biblickou tragédii o třech aktech Ester. Po úspěchu navázal další tragédií Atalia.
Racine zemřel v ulici des Marais-Saint-Germain v Paříži 21. dubna 1699 ve věku 59 let na následky abscesu nebo tumoru na játrech. Ludvík XIV. vyhověl jeho přání a nechal jej pohřbít v Port-Royal, po jehož zničení v roce 1710 byly jeho ostatky umístěny v kostele Saint-Étienne-du-Mont.
Díla
[editovat | editovat zdroj]Hry
[editovat | editovat zdroj]- Andromacha 1667, tragédie, jejíž děj se odlišuje od původních řeckých mýtů. Byla předlohou opery (tragédie lyrique) Andromaque André Grétryho z roku 1780.
- Les Plaideurs (Sudílkové), 1668
- Britannicus, 1669
- Berenika, 1670
- Bajazid, 1672
- Mithridates, 1673
- Ifigenie, 1674
- Faidra, (1677)[6]
- Ester, 1689
- Atalia, 1691
České překlady
[editovat | editovat zdroj]- RACINE, Jean. Andromacha: truchlohra v pěti jednáních. Překlad Václav Kalbáč. V Praze: I.L. Kober, 1873. 78 s. Výbor spisův dramatických; díl 22.
- RACINE, Jean. Sudílkové = [Les plaideurs]: veselohra o 3 děj. Přeložil Adolf Červinka. Praha: Leschinger, 1908. 78 s.
- RACINE, Jean. Faidra: tragédie. Překlad Jindřich Hořejší. Praha: Pokrok, 1926. 92 s. Dobrá četba; sv. 5.
- RACINE, Jean. Berenika: tragédie o pěti jednáních. Překlad Jan Kubišta. V Praze: J. Otto, 1927. 84 s. Sborník světové poesie; sv. 154.
- RACINE, Jean. Esther: tragédie z Písma svatého. Přeložil Karel Růžička. Kladno: J. Cipra, 1948. 65 s. Kladenský lis.
- RACINE, Jean. Faidra: Veršovaná tragédie o 5 dějstvích. Přeložil Gustav Francl. 1. vyd. tohoto překladu. Praha: Orbis, 1960. 81, [2] s. Divadelní hry.
- RACINE, Jean. Berenika: Tragédie. Přeložili Petr Kopta a Jindřich Pokorný. 1. vyd. Praha: Dilia, 1963. 48, [1] s.
- RACINE, Jean. Britannicus. Překlad Vladimír Mikeš. Praha: Dilia, 1990. 52 l. ISBN 80-203-0169-0.
- Zpracováno v roce 1991 v Československém rozhlasu jako rozhlasová hra. Překlad a rozhlasová úprava: Vladimír Mikeš, průvodní slovo: Ivan Řezáč, dramaturgie: Hynek Pekárek, režie: Josef Melč. Osoby a obsazení: Nero, císař, syn Agrippiny (Pavel Soukup), Agrippina, vdova po Domitiovi, otci Nera a po císaři Claudiovi (Jaroslava Adamová), Britannicus, syn císaře Claudia (Ivan Řezáč), Junia, milenka Britannicova (Marta Vančurová), Burrus, vychovatel Neronův (Jiří Adamíra), Narcissus, vychovatel Britannicův (Eduard Cupák), Albina, Agrippinina důvěrnice (Věra Kubánková).[7]
- RACINE, Jean. Britannicus; Ifigenie; Atalia. Překlad Gustav Francl. 1. vyd. Praha: Odeon, 1990. 268 s. Světová četba; sv. 567. ISBN 80-207-0188-5.
Odkazy
[editovat | editovat zdroj]Reference
[editovat | editovat zdroj]- ↑ a b Leo van de Pas: Genealogics.org. 2003.
- ↑ FRANCE, Anatole. Z francouzské literatury. 1. vyd. Praha: SNDK, 1964. 402, [3] s. Spisy / Anatole France; sv. 12. Knihovna klasiků. [Viz str. 201.]
- ↑ ŠIMEK, Otokar. Dějiny francouzské literatury v obrysech. Díl 3., Klasický věk. 2., dopl. vyd. Praha: Sfinx, Bohumil Janda, 1949. 362 s. [Viz str. 226.]
- ↑ ŠIMEK, Otokar. Dějiny francouzské literatury v obrysech. Díl 3., Klasický věk. 2., dopl. vyd. Praha: Sfinx, Bohumil Janda, 1949. 362 s. [Viz str. 228.]
- ↑ LEBROVÁ, Dobromila. Jean Racine, francouzský dramatik - 370. výročí narození. www.pozitivni-noviny.cz [online]. Pavel Loužecký, 2010-12-22 [cit. 2024-09-19]. Dostupné online.
- ↑ Knihovna Kramerius
- ↑ Jean Racine: Britannicus. Tragédie z prvních let vlády krutého císaře Nerona. Vltava [online]. 2020-02-15 [cit. 2020-02-16]. Dostupné online.
Literatura
[editovat | editovat zdroj]- FRANCE, Anatole. Z francouzské literatury. 1. vyd. Praha: SNDK, 1964. 402, [3] s. Spisy / Anatole France; sv. 12. Knihovna klasiků. [Studie „Jean Racine" je otištěna na str. 201–219.]
- Ottův slovník naučný: illustrovaná encyklopaedie obecných vědomostí. 21. díl. V Praze: J. Otto, 1904. 1072 s. cnb000277218. [Článek „Racine" je na str. 13–15; autor František Xaver Šalda.] Dostupné online
- ŠIMEK, Otokar. Dějiny francouzské literatury v obrysech. Díl 3., Klasický věk. 2., dopl. vyd. Praha: Sfinx, Bohumil Janda, 1949. 362 s. [„Racine" na str. 226–254.]
Související články
[editovat | editovat zdroj]Externí odkazy
[editovat | editovat zdroj]
Obrázky, zvuky či videa k tématu Jean Racine na Wikimedia Commons 
Autor Jean Racine ve Wikizdrojích (francouzsky)
Osoba Jean Racine ve Wikicitátech- Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Jean Racine
- Plné texty děl autora Jean Racine na projektu Gutenberg (anglicky)
- Encyklopedické heslo Racine (osoby) v Ottově slovníku naučném ve Wikizdrojích
- Digitalizovaná díla Jeana Racina v Národní digitální knihovně.
- (francouzsky) Biografie Archivováno 14. 10. 2007 na Wayback Machine. na Histoire-en-ligne.com
- (francouzsky) Heslo 'Jean Racine' na Larousse.fr
- (francouzsky) Racine na stránkách Francouzské akademie
| 13. křeslo Francouzské akademie | ||
|---|---|---|
| Předchůdce: François de La Mothe Le Vayer |
1672–1699 Jean Racine |
Nástupce: Jean-Baptiste-Henri de Valincour |
