Ústavní zákon
Ústavní zákon je právní předpis nejvyšší právní síly, který mění nebo doplňuje ústavu. Ústavním zákonem je v českém právním systému i sama Ústava. Ústavní zákony jsou vždy[zdroj?!] přijímány kvalifikovanou většinou, v některých státech je ke změně ústavy třeba referenda. Rigidní ústavy jiným způsobem měnit nelze.
Česká republika
editovatÚstavní zákony v České republice přijímá Parlament České republiky, a to kvalifikovanou většinou, tedy třemi pětinami hlasů všech poslanců (tj. nejméně 120 poslanců) a zároveň třemi pětinami hlasů přítomných senátorů. Ústavní zákony musí být schváleny ve shodném znění oběma komorami Parlamentu, Poslanecká sněmovna tedy nemůže Senát přehlasovat.[1] Prezident je nemůže vetovat.[2]
Mnoho právních nejasností vzniká tím, že slovem „zákon“ je v některých ustanoveních podle některých výkladů míněn pouze „prostý“ zákon, zatímco v jiných ustanoveních je jím zjevně míněn jakýkoliv zákon včetně ústavního zákona. K věci se částečně vyjádřil Ústavní soud, když v roce 2009 rozhodoval o souladu ústavního zákona o zkrácení pátého volebního období Poslanecké sněmovny s ústavou, resp. s jejím materiálním jádrem. Prohlásil za nezbytné vztáhnout kategorii ústavních zákonů do pojmu „zákon“ v čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy, protože jinak by pravomoc přezkoumávat je neměl a to by znamenalo, že by nemohl chránit podstatné náležitosti demokratického právního státu (čl. 9 odst. 2 Ústavy). Podpůrně pak uvedl, že „dikce Ústavy pro případy, ve kterých nutno vyloučit z rámce pojmu „zákon“ kategorii zákonů ústavních, tuto skutečnost výslovně zakotvuje [viz čl. 50 odst. 1, čl. 62 písm. h) Ústavy]“.[3]
Jiné státy
editovatRozlišování prostých a ústavních zákonů existovalo již v Československu[4] a převzala je kromě České republiky i Slovenská republika.[5]
