Sergej Matvejevič Štěmenko

Sergej Matvejevič Štěmenko
Sergej Matvejevič Štěmenko
Narození	20. února 1907; Urjupinsk
Úmrtí	23. dubna 1976 (ve věku 69 let); Moskva
Místo pohřbení	Novoděvičí hřbitov
Alma mater	Vojenská akademie generálního štábu Ozbrojených sil Ruské federace (1938–1939)
Povolání	důstojník
Ocenění	Leninův řád; Řád rudé hvězdy; Řád rudého praporu práce; Řád za službu vlasti v ozbrojených silách SSSR 3. třídy; medaile Za obranu Kavkazu; … více na Wikidatech
Politická strana	Komunistická strana Sovětského svazu
	multimediální obsah na Commons
	Některá data mohou pocházet z datové položky.

Sergej Matvejevič Štěmenko (rusky Штеменко Сергей Матвеевич, 7. února^jul./ 20. února 1907^greg. stanice Urjupinská – 23. dubna 1976, Moskva) byl sovětský generál druhé světové války, náčelník generálního štábu Sovětské armády v letech 1948–1952, člen komunistické strany.

Mládí

Pocházel z kozácké rodiny. Po škole odešel v roce 1924 za příbuznými do Moskvy, zde se živil příležitostnými pracemi. O dva roky později, v 19 letech, vstoupil do Rudé armády.

Život

V armádě střídal studium a službu u útvarů. Jeho kariéra nabrala rychlost v roce 1937, kdy se stal velitelem elitní tankové jednotky. V roce 1938 byl, přes svůj rozhodný odpor, vybrán ke studiu na Akademii generálního štábu. V září 1939 byl s dalšími posluchači přidělen ke štábu Ukrajinského frontu, který obsadil západní Ukrajinu.

Po skončení studia byl umístěn do generálního štábu. Zde sloužil v blízkovýchodním oddělení, po začátku války přechodně v jihozápadním. Od června 1942 vedl blízkovýchodní směr (tj. staral se zejména o vojska v Íránu). Od konce roku 1942 zastupoval často se střídající náčelníky operační správy, v květnu 1943 byl postaven do jejího čela.

V nyní už stabilizovaném vedení generálního štábu, které zůstalo beze změn do konce války, zaujal de facto druhé místo za Antonovem, 1. zástupcem náčelníka (formální náčelník generálního štábu Vasilevskij trávil většinu času na frontě).

Společně se svými zástupci A. A. Gryzlovem a N. A. Lomovem zpracovával plány a podílel se na přípravě prakticky všech akcí Rudé armády v druhé polovině války. Doprovázel Stalina na Teheránskou konferenci. Působil jako vedoucí štábu u představitelů Stavky na frontách, v dubnu – květnu 1943 v Severokavkazském frontu u G. K. Žukova, koncem roku 1943 v Přímořské armádě u Vorošilova, v únoru – březnu 1944 v 1. a 2. pobaltském frontu u Timošenka. Dozíral jako představitel Stavky na přípravu ofenzív v dubnu 1944 u Západního frontu, v červnu 1944 2. běloruském frontu, v červenci 1944 3. pobaltském frontu.

Vrcholu kariéry dosáhl v roce 1948, když byl jmenován náčelníkem generálního štábu. V roce 1952 však byl odvolán a přeložen do Německa. Po Stalinově smrti byl nakrátko vrácen do Moskvy. Od války udržoval dobré vztahy s Berijou ^[1], v červenci 1953 byl ovšem jako jeho člověk degradován a odvolán. Do roku 1956 sloužil v regionech. Georgij Konstantinovič Žukov mu vrátil hodnost a prosadil jeho návrat do generálního štábu, ale zakrátko, v souvislosti s Žukovovým pádem, byl opět degradován a přeložen. Zpět do Moskvy se vrátil až roku 1962. Kariéru ukončil ve funkci náčelníka štábu sjednocených ozbrojených sil zemí Varšavské smlouvy, ve které se stala jeho první a nejvýznamnější akcí invaze do Československa v roce 1968.

Vzdělání

1926 – září 1927 Moskevská dělostřelecká škola L. B. Krasina
září 1927 – květen 1930 Sevastopolská škola protiletadlového dělostřelectva
1936–1937 Vojenská akademie motorizace a mechanizace
září 1938 – 1940 Vojenská akademie generálního štábu

Vojenská kariéra

od 1926 v armádě
květen 1930 – 1936 velitel průzkumné čety
prosinec 1937 – 1938 velitel samostatného těžkého tankového praporu
1940 – duben 1943 v generálním štábu, pomocník náčelníka oddělení – náčelník oddělení – pověřen výkonem funkce zástupce náč. oper. správy
2. dubna – květen 1943 1. zástupce náčelníka operační správy gen. štábu,
květen 1943 – 1946 náčelník operační správy gen. štábu,
1946 – 12. listopadu 1948 náčelník hlavní správy gen. štábu a zástupce náčelníka gen. štábu,
12. listopadu 1948 – 17. června 1952 náčelník generálního štábu a náměstek ministra ozbrojených sil – ministra vojenství,
17. června 1952 – 16. března 1953 náčelník štábu Skupiny sovětských vojsk v Německu,
16. března – červen 1953 1. zástupce náčelníka gen. štábu,
1953 – srpen 1956 náčelník štábu Západosibiřského vojenského okruhu,
srpen 1956 – 1957 náčelník Hlavní zpravodajské správy gen. štábu a zástupce náčelníka gen. štábu,
1957–1961 zástupce velitele Povolžského vojenského okruhu,
1961 – červenec 1962 1. zástupce velitele Zakavkazského vojenského okruhu,
červenec 1962 – duben 1964 náčelník Hlavního štábu pozemních sil a zástupce Hlavního velitele pozemních sil,
duben 1964 – srpen 1968 náčelník hlavní správy gen. štábu,
srpen 1968 – 23. dubna 1976 náčelník štábu sjednocených ozbrojených sil zemí Varšavské smlouvy a 1. zástupce náčelníka gen. štábu.

Hodnosti

podplukovník
plukovník
23. listopadu 1942 generálmajor
4. dubna 1943 generálporučík
17. listopadu 1943 generálplukovník
12. listopadu 1948 armádní generál
srpen 1953 generálporučík
26. listopadu 1956 armádní generál
1957 generálporučík
generálplukovník
22. února 1968 armádní generál

Řády a vyznamenání

Leninův řád
3× Řád rudého praporu
2× Řád Suvorova 1. stupně (29. července 1944, 4. června 1945)
Řád Kutuzova 1. stupně (17. května 1943)
Řád Suvorova 2. stupně
Řád rudého praporu práce
Řád rudé hvězdy
řada zahraničních vyznamenání

V únoru 1977 bylo po něm pojmenováno Krasnodarské vyšší vojenské učiliště ^[2].

Politická činnost

od 1930 člen VKS(b)
14.10.1952 – 14.2.1956 kandidát ÚV KSSS

Dílo

Generální štáb za války (Генеральный штаб в годы войны). Moskva: Vojenizdat, 1989. Dostupné online. (rusky) ,

české vydání: Generální štáb za války. Překlad Ludvík Myška. 1. vyd. Praha: Naše vojsko, 1973. 404 s. (Paměti).

Generální štáb za války, kniha druhá (Генеральный штаб в годы войны, книга вторая). Moskva: Vojenizdat, 1989. Dostupné online. (rusky) ,

české vydání: Generální štáb za války: kniha druhá. Překlad Redakce politické agitace vydavatelství Magnet. 1. vyd. Praha: Naše vojsko, 1974. (Paměti).

Nový zákon a vojenská služba (Новый закон и воинская служба). Moskva: [s.n.], 1968. (rusky)
O všeobecné vojenské povinnosti (О всеобщей воинской обязанности). Moskva: [s.n.], 1968. (rusky)
Sovětská pozemní vojska (Советские сухопутные войска). 2. vyd. Moskva: [s.n.], 1968. Dostupné online. (rusky)
Osvoboditelská mise sovětské armády (Освободительная миссия Советской Армии). Moskva: [s.n.], 1975. (rusky)

Odkazy

Reference

↑ KNIGHTOVÁ, Amy. Berija – Stalinův první pobočník. Překlad Ladislav Smutek. [s.l.]: Dialog, 1995. ISBN 80-85843-24-2. S. 196.
↑ stránky učiliště [1]

Externí odkazy

Obrázky, zvuky či videa k tématu Sergej Matvejevič Štěmenko na Wikimedia Commons
Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Sergej Matvejevič Štěmenko
(rusky) Štěmenkovy životopisy
(rusky) Výčet funkcí S. M. Štěmenka

[1] KNIGHTOVÁ, Amy. Berija – Stalinův první pobočník. Překlad Ladislav Smutek. [s.l.]: Dialog, 1995. ISBN 80-85843-24-2. S. 196.

[2] stránky učiliště [1]

[1]

[2]