Fyziologie

Fyziologie (z řeckého φύσις fýsis ‚živá příroda‘ a λόγος lógos ‚nauka‘, ‚věda‘) je biologický a lékařský vědní obor, který studuje fungování živých organismů a procesy, jež v nich probíhají na úrovni buněk, tkání resp. pletiv, orgánů a orgánových soustav i celých organismů. Používá především fyzikální a biochemické metody, na druhé straně však těsně souvisí i s anatomií a dalšími obory. Podle oblasti, kterou zkoumá, se rozlišuje fyziologie člověka a živočichů, rostlin, hub, buněk, mikrobů atd. Součástí lékařské fyziologie je i patofyziologie, fyziologie chorob a poškození. Za mimořádné vědecké výkony uděluje Královská švédská akademie věd Nobelovu cenu za fyziologii a lékařství.

Odborník ve fyziologii se nazývá fyziolog / fyzioložka.^[1] Slovo fyziologický v lékařské praxi běžně znamená „normální z biologického hlediska“, jeho opakem je patologický (zhruba chorobný, poškozený) nebo nefyziologický.

Rozdělení

Fyziologie jako věda má velmi široké pole působnosti, proto se rozděluje do několika oblastí. Hlavními a do značné míry samostatnými jsou obory studující fyziologii jednotlivých velkých skupin organismů:

Zvláštní postavení má srovnávací fyziologie, která studuje rozdíly mezi fungováním jednotlivých skupin organismů. Díky výsledkům srovnávací fyziologie lze například výsledky pokusů na laboratorních zvířatech přenášet na člověka.

Z fyziologie živočichů se vyčleňují některé další obory, např.:

Fyziologie člověka – velký význam pro medicínu, patří mezi teoretický základ medicíny
Fyziologie hospodářských zvířat, fyziologie domácích zvířat – totéž pro veterinární medicínu
Fyziologie hmyzu

Podle zaměření na konkrétní funkci lze hovořit například o následujících oborech:

Neurofyziologie – studuje funkci nervového systému
Psychofyziologie – studuje provázanost funkčních změn organizmu a psychických funkcí
Fyziologie trávení, dýchání, rozmnožování, ...

Poznatky fyziologie mohou být bezprostředně aplikovány. Takovými podobory fyziologie, které se zabývají aplikací fyziologických poznatků, mohou být např.:

Klinická fyziologie – zabývá se vyšetřováním fyziologických funkcí konkrétních nemocných
Elektrofyziologie – v tomto významu diagnostické vyšetřování vzrušivých tkání, zejména srdce (EKG), mozku (EEG), a nervů a svalů (EMG)
Fyziologie práce
Fyziologie sportu

Obory hraničící s fyziologií

Anatomie
Patologická fyziologie (patofyziologie) – studuje funkce organismů za podmínek poruchy, jejich reakce na ně a zákonitosti rozvoje poruch metodami fyziologie.
Molekulární biologie, Biochemie, Biofyzika aj. – studují funkci organismu na "nižší" úrovni, fyziologie by měla jejich poznatky integrovat
Imunologie – v zásadě jde o fyziologii a patofyziologii imunitního systému
Biometeorologie a bioklimatologie – studují mimo jiné i fyziologické adaptace na charakter počasí a podnebí
Biokybernetika – může představovat teoretický rámec pro studium fyziologie jako vědy studující vztahy mezi prvky biologického systému organismus

Historie

Nejstarší doklady o soustavném studiu živých organismů souvisejí s lékařstvím. Řecký lékař Hippokratés (460-377 př. n. l.) aplikoval na člověka starší teorii čtyř živlů a učil, že jim v lidském těle odpovídají čtyři „šťávy“ (lat. humores), U zdravého člověka jsou v rovnováze, kdežto nemoc je důsledek nerovnováhy. Aristotelés (384–322 př. n. l.) studoval souvislosti mezi strukturou a funkcí organismů i orgánů a kladl zvláštní důraz na jejich účelnost: porozumět jim znamená objevit jejich účel. Na to navázal římský lékař a pozoruhodný experimentátor Galén (129-216), který shrnul výsledky hippokratovské školy a rozdělil orgány lidského těla do tří velkých skupin:

játra, která tvoří krev a řídí metabolismus,
srdce, které krevním oběhem šíří životní teplo po celém organismu a
mozek s nervy, které souvisejí s cítěním, pohybem, vnímáním i myšlením.

Francouzský lékař Jean Fernel (1497-1558) začal používat slovo fyziologie v moderním smyslu a v jeho době začaly pitvy i vivisekce zvířat (Andreas Vesalius). William Harvey (1578-1657) objevil a vysvětlil krevní oběh a pokusům o mechanické vysvětlení fungování živých organismů se věnovali i další vědci, podstatná změna však nastala až s průlomem vědecké medicíny v 19. století. Roku 1838 Matthias Schleiden a Theodor Schwann ukázali, že všechny organismy se skládají z buněk, jak už dříve soudil například Jan Evangelista Purkyně. Za „otce moderní fyziologie“ se však pokládá francouzský lékař Claude Bernard (1813–1878), který vypracoval koncept „vnitřního prostředí“, dále rozvinutý do pojmu homeostáze, to jest udržování stálého stavu v organismu.

Odkazy

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Physiology na anglické Wikipedii.

↑ Internetová jazyková příručka – fyziolog. prirucka.ujc.cas.cz [online]. [cit. 2024-07-15]. Dostupné online.

Literatura

Mourek, J., Fyziologie: učebnice pro studenty zdravotnických oborů. Praha: Grada 2012
Ottův slovník naučný, heslo Fysiologie. Sv. 9, str. 800
Ottův slovník naučný nové doby, heslo Fysiologie. Sv. 3, str. 772

Související články

Externí odkazy

Obrázky, zvuky či videa k tématu fyziologie na Wikimedia Commons
Slovníkové heslo fyziologie ve Wikislovníku

Pahýl

Tento článek je příliš stručný nebo postrádá důležité informace.
Pomozte Wikipedii tím, že jej vhodně rozšíříte. Nevkládejte však bez oprávnění cizí texty.

[1] Internetová jazyková příručka – fyziolog. prirucka.ujc.cas.cz [online]. [cit. 2024-07-15]. Dostupné online.

[1]