Normalizace
Normalizace v československých dějinách je období od násilného potlačení pražského jara v roce 1968 armádami Varšavské smlouvy.
Potřeba „normalizace poměrů“ původně byla oficiálním zdůvodněním represivních opatření na počátku této epochy, jako byly čistky v komunistické straně, propouštění ze zaměstnání, obnovení cenzury, zrušení mnoha zájmových a politických sdružení a organizací a další. K postupnému znovuutužování komunistické moci došlo zejména v 70. letech 20. století, např. čistka v armádě proběhla v letech 1970–1974.[1]
V 80. letech 20. století již komunistická propaganda používala výraz normalizace spíše pro vztahy mezi státy či pro vnitropolitickou zahraniční situaci, zejména v Polsku.[2]
Název „normalizace“ se občas přenáší na celou éru, během níž už „normalizační proces“ sice už neprobíhal, ale normalizační opatření zůstávala v platnosti, tj. až do listopadu 1989.[3]
Původ výrazu
Termín normalizace pochází z Moskevského protokolu, podepsaného 27. srpna 1968. Poučení z krizového vývoje shrnuje obsah protokolu i normalizace takto: „Českoslovenští představitelé v tomto dokumentu vyjádřili své odhodlání dosáhnout normalizace poměrů v naší zemi na základě marxismu-leninismu, obnovit vedoucí úlohu strany a autoritu státní moci dělnické třídy, vyřadit kontrarevoluční organizace z politického života a upevnit mezinárodní svazky ČSSR se Sovětským svazem a dalšími socialistickými spojenci. (…) Na celkových pozitivních výsledcích moskevských jednání se z československé strany aktivně podíleli L. Svoboda, G. Husák, V. Biľak a další politici zaujímající jasné třídní internacionalistické pozice.“
Po celou dobu normalizace byla na československém území umístěna sovětská okupační vojska. Režim byl nadále zcela nedemokratický, útlak byl však v 70. a 80. letech uplatňován mírnějšími nebo skrytějšími metodami než v 50. letech, šlo o aplikaci sovětské verze neostalinismu v našich středoevropských podmínkách.
Průběh normalizace
Od 23. srpna 1968 do dubna 1969 byl postupně oslabován vliv prvního tajemníka ÚV KSČ Alexandra Dubčeka a jeho vedení a začínaly první čistky. Na plénu ÚV KSČ dne 17. dubna 1969 byl do funkce prvního tajemníka ÚV KSČ zvolen Gustáv Husák (socialismus s lidskou tváří se změnil v tzv. "socialismus s husí kůží").
Byly zrušeny mnohé organizace (některé již podruhé), například Junák, Sokol, K-231, KAN, kulturní spolky a jiné. Byly zrušeny nejen tzv. polednové reformy z ledna 1968, ale i reformy provedené před rokem 1968 (Nová hospodářská soustava, poměrně mírná cenzura, liberální výuka na školách, relativní umělecká svoboda ve filmu, divadle atd). V Bezpečnosti, armádě, odborové organizaci a v nezrušených zájmových organizacích a složkách Národní fronty byly provedeny důkladné čistky. Kádrování z hlediska postoje v roce 1968 vytrvalo po celou dobu normalizace.
16. října 1968 byla podepsána smlouva „o dočasném pobytu sovětských vojsk“ uzákoňující přítomnost sovětské armády na území Československa. Smlouva byla poté schválena Národním shromážděním. Pro hlasovalo 228 poslanců, 10 se zdrželo a proti byli pouze čtyři: František Kriegel, František Vodsloň, Gertruda Sekaninová-Čakrtová a Božena Fuková. Armáda SSSR z Československa odešla až po skončení komunistického režimu, poslední sovětští vojáci odjeli roku 1991; koncem 80. let bylo v ČSSR umístěno 73 500 sovětských vojáků ve více než 80 posádkách.[4]
Po rozsáhlých demonstracích ve dnech 18.–21. srpna 1969 předsednictvo Federálního shromáždění 22. srpna 1969 přijalo zákonné opatření č. 99/1969 Sb. (tzv. pendrekový zákon), které umožnilo tvrdě postihovat účastníky demonstrací a kohokoli, kdo „narušoval socialistický společenský řád“. Zákon podepsali Svoboda, Dubček a Černík.
Na základě dopisu Ústředního výboru KSČ z ledna 1970 byla zahájena čistka uvnitř strany, v jejímž rámci byli prověrkovými komisemi vyloučeni členové, kteří se účastnili obrodného procesu nebo nebyli loajální vůči normalizaci. Vyloučen byl i Alexander Dubček. Do jara 1971 bylo vyloučeno nebo vyškrtnuto na 30 000 komunistů, vesměs postižených i zákazem výkonu svých povolání.
Již probíhající proces normalizace byl potvrzen zasedáním Ústředního výboru KSČ z 11. a 12. prosince 1970. Nové Husákovo vedení strany na něm přijalo tzv. Poučení z krizového vývoje. Tento text popisuje příčiny, průběh a ukončení pražského jara z hlediska stalinistického vidění světa. V poučení se konstatuje, že liberální komunisté pronikli do všech oblastí veřejného, hospodářského a politického života už dávno před rokem 1968 (např. včetně Ústavu dějin KSČ, Vysoké stranické školy, Ústavu politických věd). Obavy vedení KSČ z jakékoliv liberalizace negativně ovlivňovaly život společnosti až do roku 1989.
Byla zavedena tuhá cenzura. Z komunistické strany bylo vyloučeno 327 000 lidí. O práci přišlo asi 350 000 lidí, z vedoucích míst museli odejít lidé s liberálními názory, mnoha mladým lidem nebylo z kádrových důvodů umožněno studium. Tisíce lidí opustily dobrovolně nebo z donucení republiku. Zrušila se liberální Nová hospodářská soustava plánování. Úroveň občanských a hospodářských svobod se vrátila zhruba na úroveň druhé poloviny 50. let. Korupce dosáhla do té doby nepředstavitelné úrovně. Normalizace silně působila i v polovině osmdesátých let, kdy se sovětský vůdce Michail Gorbačov pokoušel o reformu komunistického systému. Vliv normalizace a skutečnost, že u moci seděli lidé dosazení za normalizace, kteří se po zkušenosti ze 60. let obávali jakékoliv liberalizace, znemožňoval provést zásadnější změny a způsobil, že československé vedení nebylo ochotné dostatečně pružně reformovat komunistický režim – jak lze ostatně vysledovat i v dobových tiskovinách či televizních pořadech, např. v seriálu Malé dějiny jedné rodiny z let 1988-89.
Mnozí lidé žili v době normalizace dvojí život a měli dvojí názory – jedny oficiálně, druhé v soukromí. Většina lidí považovala jakoukoliv otevřenou kritiku za zbytečnou provokaci. V osmdesátých letech se opět více aktivoval disent. Policejní represe zahrnující nevybíravé metody získávání spolupracovníků tajné Státní bezpečnosti, teroristické akce a zřejmě i policejní vraždy inscenované jako sebevraždy (např. Přemysl Coufal, Pavel Švanda) nebo nehody (Luboš Holeček) byly mírnější a méně časté než v padesátých letech (byly spíš dobře utajeny než dávány na odiv jako výstraha v letech padesátých) a koncem osmdesátých let místy ochabovaly (Pavel Wonka), nicméně naprosto systematické uplatňování metody cukru a biče, kdy režimu stačilo aby obyvatelstvo předstíralo loajálnost, vedlo k celkovému úpadku české společnosti. Na začátku sedmdesátých let došlo k mírnému hospodářskému vzestupu, který přešel v pozdějších letech do dlouhodobé stagnace a technologického zaostávání.
Duchovním, kteří nebyli dostatečně loajální vůči režimu, byl za normalizace opět odebírán státní souhlas k výkonu činnosti. Katolické církvi bylo znemožněno jmenování neloajálních biskupů a stávající byli tvrdě sledováni (František Tomášek, Josef Hlouch a Štěpán kardinál Trochta). Světící biskup Josef Hlouch zemřel po týrání na StB za účasti českobudějovického církevního tajemníka strany roku 1972, Štěpán Trochta byl utýrán ústeckým krajským církevním tajemníkem v roce 1974 přímo na Litoměřickém biskupství. Později Vatikán v rámci své východní politiky ústupků, kterou prosazoval kardinál Agostino Casaroli, v Československu podobně jako v Maďarsku a Polsku jmenoval několik biskupů, se kterými komunistický režim souhlasil a kteří neměli důvěru vlastních církví. Mezi takové bývá počítán administrátor olomoucké diecéze Josef Vrana. Za poměrně neškodného zřejmě komunistický režim zpočátku považoval i výborného kazatele a řečníka moravského tradicionalistu „primase českého“ Františka Tomáška.
Odpor proti normalizaci
Na protest proti začínající normalizaci se v lednu a únoru 1969 upálili v Praze studenti Jan Palach a Jan Zajíc. V lednu 1969 se v Plzni upálil dělník Josef Hlavatý a v dubnu 1969 v Jihlavě účastník vysočanského sjezdu KSČ Evžen Plocek.
Poté, co v březnu 1969 na mistrovství světa v hokeji porazilo Československo dvakrát po sobě Sovětský svaz (21. a 28. března, 2:0 a 4:3), došlo v centru Prahy k intenzivním oslavám, při kterých byly rozbity výlohy sovětské letecké společnosti Aeroflot na Václavském náměstí. Existují důvody pro hypotézu, že rozbití výlohy bylo policejní provokací k získání záminky pro tvrdý policejní zásah a další represe.[5]
21. srpna 1969 se při prvním výročí vstupu vojsk Varšavské smlouvy konaly po Praze rozsáhlé demonstrace, které byly policejně potlačeny. Již den předtím byly při střelbě milicionářů v Praze a Brně mrtví na obou[zdroj?] stranách.[6] 21. srpna vyjela do ulic Prahy navečer s tanky i československá armáda.[7]
V roce 1977 skupina významných osobností vytvořila občanskou iniciativu Charta 77. Její základní manifest, Prohlášení Charty 77, podepsaly v následujících měsících a letech stovky významných i obyčejných lidí, ač nebyla u nás nikdy zveřejněna. Velká většina z nich byla perzekvována (Jan Patočka), mnozí byli propuštěni ze zaměstnání, někteří byli v rámci policejní akce Asanace vydíráním i mučením nuceni k emigraci. Na Prohlášení Charty 77 reagovalo vedení KSČ prohlášením Za nové tvůrčí činy ve jménu socialismu a míru (Anticharta), které podepsaly tisíce významných i obyčejných lidí.
Desáté výročí 21. srpna v roce 1978 se již obešlo bez významnějších veřejných protestů, avšak lidé, zejména v Praze, vyšli do ulic oblečeni v černém.[zdroj?]
Významný podíl na aktivaci disentu měly informace šířené hlavně československými emigranty působícími v zahraničních rozhlasových stanicích Svobodná Evropa, Hlas Ameriky, britské BBC, Vatikánském rozhlase a dalších. Stát sice jejich vysílání rušil rušičkami, ale jeho finanční a technické možnosti byly omezené, takže na některých vysílacích frekvencích a v některých oblastech se bublavý zvuk rušiček stal jen doplňujícím koloritem, který poslech neznemožňoval. Podobně jako v prosinci 1959 byl proveden pokus o otravu pracovníků Svobodné Evropy atropinem, také 21. února 1981 u zpravodajského oddělení československé redakce Svobodné Evropy vybuchla na podnět rumunské tajné služby nálož. Podobnou akci chystal v roce 1976 i kapitán StB Pavel Minařík, jemuž se po roce 1968 povedlo předstírat emigraci a stát se hlasatelem Svobodné Evropy. Jeho oslavná vystoupení v normalizační televizi byla natolik groteskní, že musel být "uklizen" rozšířením fámy, že jej v Polsku přejela černá Volha a objevil se na scéně až po listopadu 1989.
V rámci samizdatu byly vyráběny (tj. většinou opisovány na psacím stroji) nebo dováženy a distribuovány knihy i jiné tiskoviny, které kvůli cenzuře nemohly být šířeny oficiálně. Mnohé výtisky samizdatů kolovaly postupně přes mnoho čtenářů, protože výroba i rozmnožování byly rizikovou činností. Kromě tiskovin se samizdatem šířily i magnetofonové nahrávky (Karel Kryl atd) a koncem 80. let i videonahrávky (Originální videožurnál), koncem 80. let začaly vycházet i samizdatové noviny (např. Lidové Noviny).
Odkazy
Reference
- ↑ MADRY, Jiří. Sovětská okupace Československa, jeho normalizace v letech 1969-1970 a role ozbrojených sil, s. 155 [online]. Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, 1994 [cit. 2020-12-25]. Dostupné online.
- ↑ Státní rada PLR vyzývá ke klidu a poctivé práci. S. 6 (2. sloupec nahoře). Rudé právo [online]. 1980-11-10 [cit. 2020-12-25]. S. 6 (2. sloupec nahoře). Dostupné online.
- ↑ DAŇKOVÁ, Magdaléna. Česko si připomíná únorový převrat, uběhlo už 66 let. iDnes [online]. 2014-02-25 [cit. 2020-12-25]. Dostupné online.
- ↑ Před 40 lety byla podepsána smlouva o dočasném pobytu vojsk Archivováno 19. 10. 2008 na Wayback Machine. (Novinky.cz)
- ↑ Václav Tikovský: Hokej na jaře 1969, Reflex 13/2009, 2. 4. 2009
- ↑ VIDEO: Při výročí invaze stříleli Češi do Čechů. Deník.cz. 21. 8. 2009. Dostupné online.
- ↑ Česká televize: Srpen 1969 – poslední pokus, jak uniknout z normalizační deprese
Literatura
- ANDREAS, Petr. Vybírat a posuzovat. Literární kritika a interpretace v období normalizace. Příbram: Pistorius & Olšanská, 2016. 224 s. ISBN 978-80-87855-55-3.
- BREN, Paulina: Zelinář a jeho televize: kultura komunismu po pražském jaru 1968, přel. Petruška Šustrová. Praha : Academia, 2013. 458 s. ISBN 978-80-200-2322-3.
- Česká společnost v 70. a 80. letech: sociální a ekonomické aspekty, editoři Oldřich Tůma, Tomáš Vilímek, Praha : Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, 2012. 288 s.ISBN 978-80-7285-162-1.
- DOSKOČIL, Zdeněk: Duben 1969 : anatomie jednoho mocenského zvratu. Brno : Doplněk; Praha : Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, 2006. 412 s. ISBN 80-7239-204-2
- KOLÁŘ, Pavel; PULLMANN, Michal. Co byla normalizace? Studie o pozdním socialismu. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2017. 224 s. ISBN 978-80-7422-560-4.
- MÍŠKOVÁ, Alena: Československá akademie věd 1969–1972 : restaurace komunistické moci ve vědě, spolautoři Hana Barvíková, Miroslav Šmidák, Praha : Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, 1998. 149 s.ISBN 80-85270-79-X.
- Mocní? a Bezmocní? : politické elity a disent v období tzv. normalizace : interpretační studie životopisných interview, Miroslav Vaněk (editor), Praha : Prostor, 2006. ISBN 80-7260-161-X.
- ŠTEFEK, Martin. Kádry rozhodují, ovšem. Předjaří, pražské jaro a počátky normalizace v proměnách systému ÚV KSČ. Praha: Univerzita Karlova, Filozofická fakulta, 2019. 151 s. ISBN 978-80-7308-905-4 (print), ISBN 978-80-7308-906-1 (online).
Související články
Externí odkazy
Slovníkové heslo normalizace ve Wikislovníku
Dílo Zákonné opatření o některých přechodných opatřeních nutných k upevnění a ochraně veřejného pořádku ve Wikizdrojích- tajný Moskevský protokol (27. 8. 1968)
- Moskevské komuniké (27. 8. 1968)
- Poučení z krizového vývoje
- Období tzv. Normalizace (totalita.cz)
- KSČ a Normalizace
- Peter Gabaľ: Kapitán Minařík zůstává nepotrestán (Český rozhlas, 30.1.2006)
- Pořad Českého rozhlasu Plus: Obchodní domy, výkladní skříně normalizace; obsahuje množství informací o historii obchodování a propagace konzumního způsobu života v polovině sedmdesátých let