Přeskočit na obsah

Normalizace

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
ikona
Tento článek není dostatečně ozdrojován, a může tedy obsahovat informace, které je třeba ověřit.
Jste-li s popisovaným předmětem seznámeni, pomozte doložit uvedená tvrzení doplněním referencí na věrohodné zdroje.
Tento článek je o období v dějinách Československa. Další významy jsou uvedeny na stránce Normalizace (rozcestník).
Gustáv Husák (vpravo) a Vasil Biľak, hlavní političtí představitelé normalizace

Normalizace v československých dějinách je období od násilného potlačení pražského jara v roce 1968 armádami Varšavské smlouvy.

Potřeba „normalizace poměrů“ původně byla oficiálním zdůvodněním represivních opatření na počátku této epochy, jako byly čistky v komunistické straně, propouštění ze zaměstnání, obnovení cenzury, zrušení mnoha zájmových a politických sdružení a organizací a další. K postupnému znovuutužování komunistické moci došlo zejména v 70. letech 20. století, např. čistka v armádě proběhla v letech 1970–1974.[1]

V 80. letech 20. století již komunistická propaganda používala výraz normalizace spíše pro vztahy mezi státy či pro vnitropolitickou zahraniční situaci, zejména v Polsku.[2]

Název „normalizace“ se občas přenáší na celou éru, během níž už „normalizační proces“ sice neprobíhal, ale normalizační opatření zůstávala v platnosti, tj. až do listopadu 1989.[3]

Historiografická debata

Historie soudobých dějin měla po roce 1989 v zásadě dva úkoly: říkat pravdu o komunistické diktatuře a podporovat liberální-demokracii. Zkoumání normalizační každodennosti ovšem pro toto zadání nemůže být zdaleka tak užitečné jako dějiny politických elit nebo boje disentu proti nim. Každodennost poukazuje na indiferenční chování lidí, které neodpovídá modelu, který oslavuje liberálně-demokratický režim každoročně na výročí sametové revoluce.

Existuje přibližně 3 hlavní historické školy popisující normalizaci v Československu. Normalizace skutečně dodnes zůstává nejkontroverznějším obdobím komunistické diktatury. Interpretace nedávné minulosti je příliš těsně připoutána k dnešku a politickému boji, jak dokázala Daniela Drtinová v pořadu DVTV, kde "grilovala Michala Pullmana a podporovala Michala Klímu". Po disidentských a exilových historicích, z nichž nejvýraznější a nejplodnější byl Karel Kaplan[4][5][6] (jako reprezentant politických historiků společně s Vilémem Prečanem, Milanem Otáhalem a dalšími)[7][8][9][10][11], nastoupila generace mladší, charakteristická až zélótským antikomunismem a pravicově-liberální orientací (Pavel Žáček, Petr Blažek)[12][13][14] a sociální a hospodářští historikové (revizionisté a post-revizionisté typu Pavla Koláře či Michala Pullmana)[15][16][17][18][19][20][21][22]. O syntézu dosavadního bádání se pokusil nedávno Jan Rychlík ve svém spise Československo v období socialismu 1945-1989.[23][24] Závěr je, že je důležité posuzovat o koho se jednalo. Vůči velmi minoritní skupině arogantní a snobské disidentské elitě byla používaná represe jak popisuje ortodoxie (od diskriminace až po nucenou emigraci), ale vůči většinové populaci tento model nelze použít. Naopak přístup sociálních historiků je vhodnější při popisu každodenního života, ale zase zapomíná na represi. K pádu komunismu byla ale represe nedostatečná, jako vysvětlující faktor.

Přívrženci teorií totalitarismu (političtí historikové, jak levé, tak pravé orientace) vytvářejí o epoše před rokem 1989 představu, která tuto dobu zobrazuje jen jako šedivou „totalitu“, v níž jsou historicky zajímavé pouze metody státního útlaku a sociální represe (Pavel Žáček a jeho práce o Stb), případně společenské a individuální utrpení (Petr Blažek o Palachovi, případně chvalozpěvy na Havla u Michala Žantovského). Tento pohled odpovídá výrazné menšině obyvatelstva v tehdejší komunistické diktatuře. Pro pochopení života většinového obyvatelstva se nedá dle revizionistů tímto způsobem pochopit a popsat. Kolář s Pullmannem považují za těžiště svého přístupu dva argumenty. Za prvé, komunistickou diktaturu je třeba chápat jako výsledek vnitřních společenských vztahů spíš než jako dovoz z vnějšku (Na rozdíl od Kaplana[25], který zdůrazňuje roli druhé světové války a Jalty, podle které ČSR náleželo do sovětské sféry vlivu; autoři jako Toman Brod, Josef Kalvoda či Vít Smetana zase zdůrazňují Československo-sovětskou smlouvu z roku 1943 a aktivní budování sovětského bloku[26][27][28]). A za druhé, státní socialismus sovětského typu nebyl dějinnou odchylkou, nýbrž integrální součástí vývoje západní moderny (na rozdíl od anti-komunistů či oficiální státní interpretace).

V posledních letech věnuje historiografie poststalinismu (období po roce 1956, které můžeme počítat až do roku 1989) čím dál více pozornosti. První soudobou českou reflexí tehdejšího myšlení byla kniha Michala Kopečka Hledání ztraceného smyslu revoluce. Kopeček se vydal cestou strukturální analýzy politického myšlení v duchu tzv. „cambridgeské školy politického myšlení“. Pavel Kolář se pokouší o postižení dynamického vývoje komunismu v kontextu dějin utopického myšlení, přičemž důraz klade na rovinu očekávání nevyhnutelnosti dějinného vývoje směřujícího k ustavení komunistické společnosti. Kolářovi jde předně o vykreslení tzv. „poststalinského reformního období“ jako jednoho „z posledních výrazů autentické politické představivosti“ komunismu, stojícího mezi dogmatismem stalinismu a korozí pozdního socialismu. Kolář pak v závěru svého textu spojuje úpadek komunistické utopie s širší krizí „staré“ levicové politiky po rozpadu industriálního světa, přičemž se přihlašuje k dnes již tradičnímu volání po „autenticky tázavém diskursu“, který by byl s to „nasměřovat sociální hněv“ proti přetrvávajícím problémům kapitalistického systému. Kolář poukazuje, že cílem výzkumu každodennosti je „vysvobodit někdejší komunisty ze zkresleného obrazu totalitních zlosynů nebo jalových aparátčíků a dát jim lidskou tvář“. Kolář o poststalinismu tvrdí, že byl rozkročen mezi budoucností a minulostí. Podle Mervarta a Růžičky tomu tak nebylo. Specifikum vidí spíše v „projekčním charakteru“ poststalinismu, neboli v ustavování budoucnosti na základě kritiky současnosti. Chyby stalinismu měly být napraveny důslednou realizací socialistické modernity. Oponují Kolářovi tím, že poststalinismus nebyl zcela svébytnou epochou, ale spíše završením stalinské varianty organizované modernity. Poststalinské myšlení podle nich intelektuálně i personálně vyvěralo z dob stalinismu.

Oporu amatérští historikové naleznou v bádání Vítězslava Sommera, který se v knize Angažované dějepisectví  zabýval komunistickou historiografií v padesátých až sedmdesátých letech. Svůj argument pak částečně staví zejména na tezích o technokratických kontinuitách mezi šedesátými a sedmdesátými lety formulovaných v publikaci Řídit socialismus jako firmu a architekti dlouhé změny. Podle Rákosníka byl poststalinismus završením organizované modernity a rok 1968 její krizí (podobně jako tomu bylo v západních zemích). Organizovaná modernita se vyznačuje mimo jiné existencí národních států se silnou sociální politikou, masovými projevy politické loajality, fordistickým řízením práce nebo právě intelektuální sebereflexí sociální organizace.

Někteří současní autoři s odkazem na výzkum Vítězslava Sommera shledávají kontinuitu s pozdním socialismem v technooptimismu. Technokracie, byť zbavená potenciálu radikálně proměnit společnost, byla i nadále obdařena určitou mírou autonomie. Sommer upozorňuje, že i v pozdním socialismu přetrvávala pozitivně formulovaná vize budoucnosti (na rozdíl od Koláře), která věřila v sílu modernity, na rozdíl od západních zemí, kde si modernita se svou ideou pokroku prošla krizí. Snad právě díky technokratickým kontinuitám se počátky normalizace zdají být posledním projevem snahy o organizovanou modernitu, jež zažívala větší problémy až přibližně o dekádu později a vedla k postupné neo-liberalizaci československé společnosti, jak se ji pokusili popsat autoři v českém prostředí průkopnické knize Architekti dlouhé změny. To by se shodovalo s úvodní hypotézou Mervarta a Růžičky o tom, že pozdně socialistická reflexivita vedla ke konci celého státního socialismu.[29]

Normalizace končí politicky sametovou revolucí. Sociálně a ekonomicky je to trochu jiný příběh. Ekonomicky končí až privatizací a sociálně hned jak generace šedesátých let začala vyznávat individualismus a konzumerismus (zlatá 60. léta). Nicméně neexistuje shoda ohledně příčin pádu komunismu. Jedni zdůrazňují politiku a disidenty (lidská práva). Další ekonomiku a nezajištění konzumu a někteří mezinárodní dimenzi. Listopadová revoluce navenek vypadá jako báječný příběh, v němž se z pronásledovaných disidentů stali uctívaní hrdinové a politici (oficiální interpretace). Líčí sametovou revoluci v Československu jako příběh, v němž politický a duchovní vůdce Havel porazil komunismus a usedl na Pražský hrad jako „pokorný mudrc“ navazující na odkaz krále-filosofa T. G. Masaryka. Jenže obraz sametové revoluce jako „Havlovy pohádky“ je poněkud arogantní karikaturou skutečného příběhu podle oponentů oficiální interpretace. Podle Jamese Krapfla v ní chybí to nejdůležitější: občané Československa. Americký historik James Krapfl, který prostudoval ohromné množství archivních pramenů z té doby, tvrdí ve své knize nazvané Revoluce s lidskou tváří, že k hlavním požadavkům patřily nenásilí, samoorganizace, demokracie, spravedlnost, socialismus a lidskost.[30]

Kniha 1989. A Global History of Eastern Europe (1989. Globální historie východní Evropy) od kolektivu autorů vedeného britským historikem Jamesem Markem přehledně a srozumitelně ukázala, jakým způsobem zrušení zlatého standardu a ukončení tzv. brettonwoodského ekonomického systému započalo širokou transformaci stávajícího hospodářského modelu ve finanční kapitalismus. Podle této školy je sametová revoluce pouze důsledek přeměny společnosti, která započala za normalizace a kterou prováděla sama komunistická diktatura skrze své technokratické odborníky. Samotné komunistické strany začaly své země připravovat na novou fázi kapitalistické globalizace, která začala už v raných sedmdesátých letech. Michal Kopeček a Vítězslav Sommer ve svých nedávných publikacích upozorňují, že už v osmdesátých letech existovala ve východní Evropě určitá autoritářská expertní kultura, která se snaží společnost řídit seshora. A na jejím základě se pak budovala transformace devadesátých let. Převládající odpovědí do nedávné doby bylo poukázání na dominující neoliberalismus na Západě, který byl importován do postsocialistického prostoru v 90. letech. Tato představa však přehlíží vývoj, který se odehrával v samotných zemích bývalého socialistického bloku dávno před revolučním rokem 1989. Nositeli změny byly zejména expertní skupiny uvnitř jednotlivých socialistických zemí, které mohly po revoluci uskutečnit své představy o změně hospodářského, sociálního, politického, ale i právního systému. Zároveň společnost byla individualistická a kapitalistická dávno před rokem 1989. Rok 1989 byl pouze důsledkem toho, že společnost v 70. a 80. letech dávno nevyznávala abstraktní principy socialismu, ale vyznávala principy kapitalistické společnosti (individualismus, konzumerismus) A svojí sekulární víru spatřovali v mýtickém západě. Podle tohoto pohledu lidé nechtěli demokracii, ale konzum. A protože ho komunisté nezajistili, tak nakonec padly. Podle filosofa Petra Rezka právě Havlova koncepce života v pravdě poskytla ovládaným a bezmocným útěchu spočívající v iluzi o významu jejich mravního postoje, ale tím zároveň je odradila od skutečných opozičních aktivit.[31]

Aviezer Tucker ve své monografii o vlivu M.Heideggera a J.Patočky na program a činnost Charty 77 vytýká Havlově analýze post-totalitní společnosti (Moc bezmocných) přecenění míry, do jaké byl tento systém udržován jeho obětmi (obyčejnými Čechy a Slováky). Jakmile kvůli perestrojce povolila sovětská nadvláda nad východní Evropou, tamní režimy se prakticky rozpadly. Hlavním hnací silou ovšem nebyla snaha o autenticitu či život v pravdě, ale naopak konzumentství (tedy podle Havla právě jeden z hlavních projevů a hybatelů odcizení) a pociťovaný deficit životní úrovně ve srovnání se západní Evropou.[32] Lubomír Mlčoch poukazuje na výchozí sociální strukturu ekonomického řízení za socialismu jako na převrácenu pyramidu, kde správcové s blízkým dosahem k výrobní a distribuční operativně vytvářeli koalice, které dominovaly nad rozhodováním byrokratů a komunistických kádrů při rozdělování peněz a zdrojů práce a materiálu. Zde se rýsoval značný prostor ke společensky deviantnímu chování (tzv. „dobývání renty“). I v takovém prostředí lidé musí mezi sebou licitovat informace a podílet se tak na trzích přerozdělování zdrojů, jakkoli tyto trhy byly za socialismu deformované a bez explicitního monetárního obsahu. Za normalizace vedle oficiální ekonomiky existovala obrovská šedá ekonomika kapitalistického typu (instalatéři, veksláci apod.). Komunismus byl v 80. letech prázdnou formulí, protože společnost byla reálně úplně jinde, než si funkcionáři KSČ konzervativního typu mysleli.

Česká společnost vykazovala po druhé světové válce výraznou levicovou politickou a intelektuální orientaci, od níž se odvíjel i sociálně ekonomický vývoj charakterizovaný omezováním pozic velkokapitálu a vysokou mírou sociálního bezpečí. Takto naladěná společnost proto dovolovala přeměnu státu na socialistickou zemi. Opakované pokusy o zvýšení výkonnosti nadále zaostávající centrálně plánované ekonomiky, z nichž poslední byl nastartován v roce 1989, selhávaly. Bezradnost komunistického vedení při řešení hospodářských otázek byla jedním z podstatných faktorů nenásilného předání moci cestou tzv. sametové revoluce po 17. listopadu 1989.[33] Transformace byla v principu úspěšná, protože dosáhla svého cíle. Uskutečnila se sociálně ekonomická přeměna, jež instalovala liberální systém a kapitalistické tržní hospodářství se všemi jejich přednostmi a problémy. Přeměny se přitom realizovaly v atmosféře společenského smíru. To umožnilo jejich skutečně velmi rychlý průběh. János Kornai píše o „historicky bezpříkladně úspěšném příběhu“. Mentální stav obyvatelstva, vyjádřený jeho hodnotovým směřováním, odpovídal na počátku 90. let spíše uplatnění severského ekonomického modelu sociálního státu než vizi „klausovské“. Politické kyvadlo se jako výraz negace minulosti vychýlilo vpravo, třebaže lidé vlastně nadále mysleli vlevo, ochotně se rozloučili se svazujícím autoritativním režimem, nechtěli se však loučit se sociálními vymoženostmi. Tomuto faktu vycházela do značné míry vstříc i praktická politika Klausovy vlády. Sociolog a ekonom Jiří Večerník tuto anomálii nazývá příznačně „levicovým myšlením s pravicovým hlasováním". Zásadní roli v akceptování liberálních modelů hrála také masová média a  ekonomické školství, jež ovládli liberálové. Transformační konceptualizace vyjadřuje dva paradoxy, jež i dnes v optice odborníků takřka úplně zapadají, a sice, že většina obyvatelstva v podstatě nevnímala v první polovině 90. let směr probíhajících ekonomicko-sociálních změn (podobně jako v  roce 1968) a  že naplňovaný projekt transformace nevycházel z mentálního stavu české společnosti jako celku, ale jen její malé části, mocenské elity.[34][35][36][37]

Historikové diplomatických dějin zase poukazují na mezinárodní dimenzi pádu komunismu v celém sovětském bloku. Tradiční přístup zdůrazňuje roli USA za Ronalda Reagana (tzv. Reaganova škola) popřípadě roli strategie zadržování (George Kennan). Tento názor je sice oblíbený, ale současný výzkum tuto školu vyvrací. Opačný názor zastávají historikové, kteří tvrdí, že hlavní roli měl Michal Gorbačov a jeho tzv. nové myšlení.[38]

Původ výrazu

Termín normalizace pochází z Moskevského protokolu, prohlašujícího faktickou kapitulaci ČSSR, zakládajícího okupační režim a podepsaného 27. srpna 1968. Poučení z krizového vývoje zakrývá a přejmenovává obsah protokolu jako normalizace takto: „Českoslovenští představitelé v tomto dokumentu vyjádřili své odhodlání dosáhnout normalizace poměrů v naší zemi na základě marxismu-leninismu, obnovit vedoucí úlohu strany a autoritu státní moci dělnické třídy, vyřadit kontrarevoluční organizace z politického života a upevnit mezinárodní svazky ČSSR se Sovětským svazem a dalšími socialistickými spojenci. (…) Na celkových pozitivních výsledcích moskevských jednání se z československé strany aktivně podíleli L. Svoboda, G. Husák, V. Biľak a další politici zaujímající jasné třídní internacionalistické pozice.“

Po celou dobu normalizace byla na československém území umístěna sovětská okupační vojska. Režim byl nadále zcela nedemokratický, útlak byl však v 70. a 80. letech uplatňován mírnějšími nebo skrytějšími metodami než v 50. letech, šlo o aplikaci sovětské verze neostalinismu v našich středoevropských podmínkách.

Průběh normalizace

Ludvík Svoboda a Gustáv Husák na oslavách 25. výročí SNP (1969)
Milicionář, Praha 1975

Od 23. srpna 1968 do dubna 1969 byl postupně oslabován vliv prvního tajemníka ÚV KSČ Alexandra Dubčeka a jeho vedení a začínaly první čistky. Na plénu ÚV KSČ dne 17. dubna 1969 byl do funkce prvního tajemníka ÚV KSČ zvolen Gustáv Husák (socialismus s lidskou tváří se změnil v tzv. "socialismus s husí kůží").

Byly zrušeny mnohé organizace (některé již podruhé), například Junák, Sokol, K-231, KAN, kulturní spolky a jiné. Byly zrušeny nejen tzv. polednové reformy z ledna 1968, ale i reformy provedené před rokem 1968 (Nová hospodářská soustava, poměrně mírná cenzura, liberální výuka na školách, relativní umělecká svoboda ve filmu, divadle atd). V Bezpečnosti, armádě, odborové organizaci a v nezrušených zájmových organizacích a složkách Národní fronty byly provedeny důkladné čistky. Kádrování z hlediska postoje v roce 1968 vytrvalo po celou dobu normalizace.

16. října 1968 byla podepsána smlouva „o dočasném pobytu sovětských vojsk“ uzákoňující přítomnost sovětské armády na území Československa. Smlouva byla poté schválena Národním shromážděním. Pro hlasovalo 228 poslanců, 10 se zdrželo a proti byli pouze čtyři: František Kriegel, František Vodsloň, Gertruda Sekaninová-Čakrtová a Božena Fuková. Armáda SSSR z Československa odešla až po skončení komunistického režimu, poslední sovětští vojáci odjeli roku 1991; koncem 80. let bylo v ČSSR umístěno 73 500 sovětských vojáků ve více než 80 posádkách.[39]

Po rozsáhlých demonstracích ve dnech 18.–21. srpna 1969 předsednictvo Federálního shromáždění 22. srpna 1969 přijalo zákonné opatření č. 99/1969 Sb. (tzv. pendrekový zákon), které umožnilo tvrdě postihovat účastníky demonstrací a kohokoli, kdo „narušoval socialistický společenský řád“. Zákon podepsali Svoboda, Dubček a Černík.

Na základě dopisu Ústředního výboru KSČ z ledna 1970 byla zahájena čistka uvnitř strany, v jejímž rámci byli prověrkovými komisemi vyloučeni členové, kteří se účastnili obrodného procesu nebo nebyli loajální vůči normalizaci. Vyloučen byl i Alexander Dubček. Do jara 1971 bylo vyloučeno nebo vyškrtnuto na 30 000 komunistů, vesměs postižených i zákazem výkonu svých povolání.

Již probíhající proces normalizace byl potvrzen zasedáním Ústředního výboru KSČ z 11. a 12. prosince 1970. Nové Husákovo vedení strany na něm přijalo tzv. Poučení z krizového vývoje. Tento text popisuje příčiny, průběh a ukončení pražského jara z hlediska stalinistického vidění světa. V poučení se konstatuje, že liberální komunisté pronikli do všech oblastí veřejného, hospodářského a politického života už dávno před rokem 1968 (např. včetně Ústavu dějin KSČ, Vysoké stranické školy, Ústavu politických věd). Obavy vedení KSČ z jakékoliv liberalizace negativně ovlivňovaly život společnosti až do roku 1989.

Byla zavedena tuhá cenzura. Z komunistické strany bylo vyloučeno 327 000 lidí. O práci přišlo asi 350 000 lidí, z vedoucích míst museli odejít lidé s liberálními názory, mnoha mladým lidem nebylo z kádrových důvodů umožněno studium. Tisíce lidí opustily dobrovolně nebo z donucení republiku. Zrušila se liberální Nová hospodářská soustava plánování. Úroveň občanských a hospodářských svobod se vrátila zhruba na úroveň druhé poloviny 50. let. Korupce dosáhla do té doby nepředstavitelné úrovně. Normalizace silně působila i v polovině osmdesátých let, kdy se sovětský vůdce Michail Gorbačov pokoušel o reformu komunistického systému. Vliv normalizace a skutečnost, že u moci seděli lidé dosazení za normalizace, kteří se po zkušenosti ze 60. let obávali jakékoliv liberalizace, znemožňoval provést zásadnější změny a způsobil, že československé vedení nebylo ochotné dostatečně pružně reformovat komunistický režim – jak lze ostatně vysledovat i v dobových tiskovinách či televizních pořadech, např. v seriálu Malé dějiny jedné rodiny z let 1988–89.

Mnozí lidé žili v době normalizace dvojí život a měli dvojí názory – jedny oficiálně, druhé v soukromí. Většina lidí považovala jakoukoliv otevřenou kritiku za zbytečnou provokaci. V osmdesátých letech se opět více aktivoval disent. Policejní represe zahrnující nevybíravé metody získávání spolupracovníků tajné Státní bezpečnosti, teroristické akce a zřejmě i policejní vraždy inscenované jako sebevraždy (např. Přemysl Coufal, Pavel Švanda) nebo nehody (Luboš Holeček) byly mírnější a méně časté než v padesátých letech (byly spíš dobře utajeny než dávány na odiv jako výstraha v letech padesátých) a koncem osmdesátých let místy ochabovaly (Pavel Wonka), nicméně naprosto systematické uplatňování metody cukru a biče, kdy režimu stačilo aby obyvatelstvo předstíralo loajálnost, vedlo k celkovému úpadku české společnosti. Na začátku sedmdesátých let došlo k mírnému hospodářskému vzestupu, který přešel v pozdějších letech do dlouhodobé stagnace a technologického zaostávání.

Duchovním, kteří nebyli dostatečně loajální vůči režimu, byl za normalizace opět odebírán státní souhlas k výkonu činnosti. Katolické církvi bylo znemožněno jmenování neloajálních biskupů a stávající byli tvrdě sledováni (František Tomášek, Josef Hlouch a Štěpán kardinál Trochta). Světící biskup Josef Hlouch zemřel po týrání na StB za účasti českobudějovického církevního tajemníka strany roku 1972, Štěpán Trochta byl utýrán ústeckým krajským církevním tajemníkem v roce 1974 přímo na Litoměřickém biskupství. Později Vatikán v rámci své východní politiky ústupků, kterou prosazoval kardinál Agostino Casaroli, v Československu podobně jako v Maďarsku a Polsku jmenoval několik biskupů, se kterými komunistický režim souhlasil a kteří neměli důvěru vlastních církví. Mezi takové bývá počítán administrátor olomoucké diecéze Josef Vrana. Za poměrně neškodného zřejmě komunistický režim zpočátku považoval i výborného kazatele a řečníka moravského tradicionalistu „primase českého“ Františka Tomáška.

Odpor proti normalizaci

Památník Palacha a Zajíce.
Vysokoškolský průkaz patřící Janu Palachovi.

Na protest proti začínající normalizaci se v lednu a únoru 1969 upálili v Praze studenti Jan Palach a Jan Zajíc. V lednu 1969 se v Plzni upálil dělník Josef Hlavatý a v dubnu 1969 v Jihlavě účastník vysočanského sjezdu KSČ Evžen Plocek.

Poté, co v březnu 1969 na mistrovství světa v hokeji porazilo Československo dvakrát po sobě Sovětský svaz (21. a 28. března, 2:0 a 4:3), došlo v centru Prahy k intenzivním oslavám, při kterých byly rozbity výlohy sovětské letecké společnosti Aeroflot na Václavském náměstí. Existují důvody pro hypotézu, že rozbití výlohy bylo policejní provokací k získání záminky pro tvrdý policejní zásah a další represe.[40]

21. srpna 1969 se při prvním výročí vstupu vojsk Varšavské smlouvy konaly po Praze rozsáhlé demonstrace, které byly policejně potlačeny. Již den předtím byly při střelbě milicionářů v Praze a Brně mrtví na obou[zdroj?] stranách.[41] 21. srpna vyjela do ulic Prahy navečer s tanky i československá armáda.[42]

V roce 1977 skupina významných osobností vytvořila občanskou iniciativu Charta 77. Její základní manifest, Prohlášení Charty 77, podepsaly v následujících měsících a letech stovky významných i obyčejných lidí, ač nebyla u nás nikdy zveřejněna. Velká většina z nich byla perzekvována (Jan Patočka), mnozí byli propuštěni ze zaměstnání, někteří byli v rámci policejní akce Asanace vydíráním i mučením nuceni k emigraci. Na Prohlášení Charty 77 reagovalo vedení KSČ prohlášením Za nové tvůrčí činy ve jménu socialismu a míru (Anticharta), které podepsaly tisíce významných i obyčejných lidí.

Desáté výročí 21. srpna v roce 1978 se již obešlo bez významnějších veřejných protestů, avšak lidé, zejména v Praze, vyšli do ulic oblečeni v černém.[zdroj?]

Významný podíl na aktivaci disentu měly informace šířené hlavně československými emigranty působícími v zahraničních rozhlasových stanicích Svobodná Evropa, Hlas Ameriky, britské BBC, Vatikánském rozhlase a dalších. Stát sice jejich vysílání rušil rušičkami, ale jeho finanční a technické možnosti byly omezené, takže na některých vysílacích frekvencích a v některých oblastech se bublavý zvuk rušiček stal jen doplňujícím koloritem, který poslech neznemožňoval. Podobně jako v prosinci 1959 byl proveden pokus o otravu pracovníků Svobodné Evropy atropinem, také 21. února 1981 u zpravodajského oddělení československé redakce Svobodné Evropy vybuchla na podnět rumunské tajné služby nálož. Podobnou akci chystal v roce 1976 i kapitán StB Pavel Minařík, jemuž se po roce 1968 povedlo předstírat emigraci a stát se hlasatelem Svobodné Evropy. Jeho oslavná vystoupení v normalizační televizi byla natolik groteskní, že musel být „uklizen“ rozšířením fámy, že jej v Polsku přejela černá Volha a objevil se na scéně až po listopadu 1989.

Mnohá periodika byla zrušena (např. Plamen, Listy (nástupce Literárních novin), MY 69), nepohodlní novináři byli propuštěni a práce v redakcích se ujali normalizátoři.[43] V rámci samizdatu byly vyráběny (tj. většinou opisovány na psacím stroji) nebo dováženy a distribuovány knihy i jiné tiskoviny, které kvůli cenzuře nemohly být šířeny oficiálně. Mnohé výtisky samizdatů kolovaly postupně přes mnoho čtenářů, protože výroba i rozmnožování byly rizikovou činností. Kromě tiskovin se samizdatem šířily i magnetofonové nahrávky (Karel Kryl atd.) a koncem 80. let i videonahrávky (Originální videožurnál), koncem 80. let začaly vycházet i samizdatové tiskoviny (např. Lidové Noviny).

Odkazy

Reference

  1. ↑ MADRY, Jiří. Sovětská okupace Československa, jeho normalizace v letech 1969-1970 a role ozbrojených sil, s. 155 [online]. Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, 1994 [cit. 2020-12-25]. Dostupné online. 
  2. ↑ Státní rada PLR vyzývá ke klidu a poctivé práci. S. 6 (2. sloupec nahoře). Rudé právo [online]. 1980-11-10 [cit. 2020-12-25]. S. 6 (2. sloupec nahoře). Dostupné online. 
  3. ↑ DAŇKOVÁ, Magdaléna. Česko si připomíná únorový převrat, uběhlo už 66 let. iDnes [online]. 2014-02-25 [cit. 2020-12-25]. Dostupné online. 
  4. ↑ AUTEUR., Kaplan, Karel (1928-....). Kronika komunistického Československa : kořeny reformy 1956-1968 : společnost a moc. [s.l.]: Společnost pro odbornou literaturu - Barrister & Principal Dostupné online. ISBN 978-80-87029-31-2, ISBN 80-87029-31-3. OCLC 496841517 
  5. ↑ 1928-, Kaplan, Karel,. Kořeny československé reformy 1968. [s.l.]: Doplněk Dostupné online. ISBN 80-7239-061-9, ISBN 978-80-7239-061-8. OCLC 772965893 
  6. ↑ KAREL., Kaplan,. Národní fronta 1948-1960. [s.l.]: Academia Dostupné online. ISBN 978-80-200-2074-1, ISBN 80-200-2074-8. OCLC 785835483 
  7. ↑ 1928-, Otáhal, Milan,. Opozice, moc, společnost, 1969-1989 : příspěvek k dějinám "normalizace". [s.l.]: Ústav pro soudobé dějiny AV ČR Dostupné online. ISBN 80-85800-12-8, ISBN 978-80-85800-12-8. OCLC 34244776 
  8. ↑ HRSG., Prečan, Vilém. Charta 77 1977-1989 ; od morálni k demokratické revoluci ; dokumentace. [s.l.]: Archa Dostupné online. OCLC 1068295652 
  9. ↑ 1950-, Tůma, Oldřich,. Česká společnost v 70. a 80. letech : sociální a ekonomické aspekty. [s.l.]: Ústav pro soudobé dějiny AV ČR Dostupné online. ISBN 978-80-7285-162-1, ISBN 80-7285-162-4. OCLC 911542176 
  10. ↑ 1928-, Otáhal, Milan,. Normalizace 1969-1989 : příspěvek ke stavu bádání. [s.l.]: Ústav pro soudobé dějiny AV ČR Dostupné online. ISBN 80-7285-011-3, ISBN 978-80-7285-011-2. OCLC 320165962 
  11. ↑ MILAN., Otáhal,. Opoziční proudy v české společnosti, 1969-1989. [s.l.]: Ústav pro soudobé dějiny AV ČR Dostupné online. ISBN 978-80-7285-137-9, ISBN 80-7285-137-3. OCLC 840037468 
  12. ↑ BLAŽEK. Jan Palach '69. [s.l.]: Univ. Karlova, Filozofická Fak Dostupné online. ISBN 978-80-7308-237-6, ISBN 80-7308-237-3. OCLC 1310126912 
  13. ↑ PAVEL., Zacek,. Vypovidat pravdu a nic nezamlcet : protokoly parlamentni vysetrovaci komise pro objasneni udalosti 17. listopadu 1989.. [s.l.]: Ustav pro studium totalitnich rezimu Dostupné online. ISBN 978-80-87211-77-9, ISBN 80-87211-77-4. OCLC 845253205 
  14. ↑ PETR., Blažek,. Opozice a odpor proti komunistickému režimu v Československu 1968-1989. [s.l.]: Ústav českých dějin FF UK Dostupné online. ISBN 80-7363-007-9, ISBN 978-80-7363-007-2. OCLC 61112636 
  15. ↑ VERFASSERIN., Kolář, Pavel 1974-. Co byla normalizace? studie o pozdním socialismu. [s.l.]: [s.n.] Dostupné online. ISBN 978-80-7422-560-4, ISBN 80-7422-560-7. OCLC 987882522 
  16. ↑ VERFASSER., Kolář, Pavel 1974-. Soudruzi a jejich svět : sociálně myšlenková tvářnost komunismu = Comrades and their world. [s.l.]: [s.n.] Dostupné online. ISBN 978-80-7422-592-5, ISBN 80-7422-592-5. OCLC 1141128581 
  17. ↑ MAYER, Françoise. Revue des livres Michal Pullmann, Konec experimentu. Přestavba a pád komunismu v Českloslovensku (La fin d’une expérience. La perestroïka et la chute du communisme en Tchécoslovaquie), Praha : Scriptorium, 2011.. Revue d’études comparatives Est-Ouest. 2011-12, roč. 42, čís. 04, s. 196–204. Dostupné online [cit. 2022-05-30]. ISSN 0338-0599. DOI 10.4074/s0338059911004098. 
  18. ↑ ...), Houda, Přemysl, (1981-. Normalizační festival : socialistické paradoxy a postsocialistické korekce. [s.l.]: [s.n.] Dostupné online. ISBN 978-80-246-4387-8, ISBN 80-246-4387-1. OCLC 1137398976 
  19. ↑ KOPECEK. Architekti dlouhé změny : expertní kořeny postsocialismu v Československu. [s.l.]: Argo Dostupné online. ISBN 978-80-257-2808-6, ISBN 80-257-2808-0. OCLC 1310363534 
  20. ↑ MATĚJ., Spurný,. Most do budoucnosti : Laboratoř socialistické modernity na severu Čech.. [s.l.]: Charles University in Prague, Karolinum Press Dostupné online. ISBN 978-80-246-3349-7, ISBN 80-246-3349-3. OCLC 956648372 
  21. ↑ VERFASSER., Sommer, Vítězslav 1981-. Řídit socialismus jako firmu : technokratické vládnutí v Československu 1956-1989. [s.l.]: [s.n.] Dostupné online. ISBN 978-80-7422-674-8, ISBN 80-7422-674-3. OCLC 1111892453 
  22. ↑ ...), Nečasová, Denisa, (1974-. Nový socialistický člověk : Československo 1948-1956. [s.l.]: [s.n.] Dostupné online. ISBN 978-80-7577-185-8, ISBN 80-7577-185-0. OCLC 1078896462 
  23. ↑ VERFASSER., Rychlík, Jan 1954-. Československo v období socialismu 1945-1989 = Czechoslovakia in the period of Socialism 1945-1989. [s.l.]: [s.n.] Dostupné online. ISBN 978-80-7601-334-6, ISBN 80-7601-334-8. OCLC 1225883506 
  24. ↑ 1951-, Rataj, Jan,. Československo v proměnách komunistického režimu. [s.l.]: Oeconomica Dostupné online. ISBN 978-80-245-1696-7, ISBN 80-245-1696-9. OCLC 746836303 
  25. ↑ )., Kaplan, Karel (1928-. Československo v poválečné Evropě. [s.l.]: Karolinum Dostupné online. ISBN 80-246-0655-0, ISBN 978-80-246-0655-2. OCLC 838587291 
  26. ↑ 1973-, Smetana, Vít,. Ani vojna, ani mír : velmoci, Československo a střední Evropa v sedmi dramatech na prahu druhé světové a studené války. [s.l.]: [s.n.] Dostupné online. ISBN 978-80-7422-358-7, ISBN 80-7422-358-2. OCLC 960190475 
  27. ↑ 1929-, Brod, Toman,. Osudný omyl Edvarda Beneše, 1939-1948 : Československá cesta do sovětského područí. [s.l.]: Academia Dostupné online. ISBN 80-200-0971-X, ISBN 978-80-200-0971-5. OCLC 51044769 
  28. ↑ AUTEUR., Kalvoda, Josef. Role Československa v sovětské strategii. [s.l.]: Dílo Dostupné online. ISBN 80-902530-1-6, ISBN 978-80-902530-1-8. OCLC 491741227 
  29. ↑ KOPECEK. Architekti dlouhé změny : expertní kořeny postsocialismu v Československu. [s.l.]: Argo Dostupné online. ISBN 978-80-257-2808-6, ISBN 80-257-2808-0. OCLC 1310363534 
  30. ↑ 1971-, Krapfl, James,. Revoluce s lidskou tváří : politika, kultura a společenství v Československu v letech 1989-1992. [s.l.]: [s.n.] Dostupné online. ISBN 978-80-87950-23-4, ISBN 80-87950-23-2. OCLC 953517304 
  31. ↑ 1948-, Rezek, Petr,. Filosofie a politika kýče. [s.l.]: Institut pro středoevropskou kulturu a politiku Dostupné online. ISBN 80-85241-04-8, ISBN 978-80-85241-04-4. OCLC 320233668 
  32. ↑ AVIEZER., Tucker,. Fenomenologie a politika : od J. Patočky k V. Havlovi. [s.l.]: Votobia Dostupné online. ISBN 80-7198-223-7, ISBN 978-80-7198-223-4. OCLC 37933946 
  33. ↑ OTAKAR., Turek,. Podíl ekonomiky na pádu komunismu v Československu. [s.l.]: Ústav pro Soudobé Dějiny AV ČR Dostupné online. ISBN 80-85270-46-3, ISBN 978-80-85270-46-4. OCLC 231660577 
  34. ↑ KORNAI, János. The great transformation of central and eastern Europe: success and disappointment. Politická ekonomie. 2006-08-01, roč. 54, čís. 4, s. 435–466. Dostupné online [cit. 2022-05-30]. ISSN 0032-3233. DOI 10.18267/j.polek.568. 
  35. ↑ LUBOMÍR., Mlčoch,. Ekonomické a společenské změny v české společnosti po roce 1989 : alternativní pohled. [s.l.]: Karolinum Dostupné online. ISBN 80-246-0119-2, ISBN 978-80-246-0119-9. OCLC 46608397 
  36. ↑ OPRAC., Večerník, Jiří (1941- ). Red. Matějů, Petr (1950- ). Zpráva o vývoji české společnosti 1989-1998. [s.l.]: Academia Dostupné online. ISBN 80-200-0703-2, ISBN 978-80-200-0703-2. OCLC 830254415 
  37. ↑ OTAKAR., Turek,. Podíl ekonomiky na pádu komunismu v Československu. [s.l.]: Ústav pro Soudobé Dějiny AV ČR Dostupné online. ISBN 80-85270-46-3, ISBN 978-80-85270-46-4. OCLC 231660577 
  38. ↑ KŘIKLÁN, Jan. Reaganova Amerika, Sovětské Rusko a konec globální studené války: analýza vývoje americké Grand Strategy v 80 letech 20. století z pohledu "national security approach" [online]. Dostupné online. 
  39. ↑ Před 40 lety byla podepsána smlouva o dočasném pobytu vojsk Archivováno 19. 10. 2008 na Wayback Machine. (Novinky.cz)
  40. ↑ Václav Tikovský: Hokej na jaře 1969 Archivováno 3. 4. 2009 na Wayback Machine., Reflex 13/2009, 2. 4. 2009
  41. ↑ VIDEO: Při výročí invaze stříleli Češi do Čechů. Deník.cz. 21. 8. 2009. Dostupné online. 
  42. ↑ Česká televize: Srpen 1969 – poslední pokus, jak uniknout z normalizační deprese
  43. ↑ http://www.dvacatestoleti.eu/data/files/MH_ML_11_duben1969_list1989(1).pdf

Literatura

  • ANDREAS, Petr. Vybírat a posuzovat. Literární kritika a interpretace v období normalizace. Příbram: Pistorius & Olšanská, 2016. 224 s. ISBN 978-80-87855-55-3. 
  • BREN, Paulina: Zelinář a jeho televize: kultura komunismu po pražském jaru 1968, přel. Petruška Šustrová. Praha : Academia, 2013. 458 s. ISBN 978-80-200-2322-3.
  • Česká společnost v 70. a 80. letech: sociální a ekonomické aspekty, editoři Oldřich Tůma, Tomáš Vilímek, Praha : Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, 2012. 288 s.ISBN 978-80-7285-162-1.
  • DOSKOČIL, Zdeněk: Duben 1969 : anatomie jednoho mocenského zvratu. Brno : Doplněk; Praha : Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, 2006. 412 s. ISBN 80-7239-204-2
  • KOLÁŘ, Pavel; PULLMANN, Michal. Co byla normalizace? Studie o pozdním socialismu. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2017. 224 s. ISBN 978-80-7422-560-4. 
  • MÍŠKOVÁ, Alena: Československá akademie věd 1969–1972 : restaurace komunistické moci ve vědě, spolautoři Hana Barvíková, Miroslav Šmidák, Praha : Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, 1998. 149 s.ISBN 80-85270-79-X.
  • Mocní? a Bezmocní? : politické elity a disent v období tzv. normalizace : interpretační studie životopisných interview, Miroslav Vaněk (editor), Praha : Prostor, 2006. ISBN 80-7260-161-X.
  • ŠTEFEK, Martin. Kádry rozhodují, ovšem. Předjaří, pražské jaro a počátky normalizace v proměnách systému ÚV KSČ. Praha: Univerzita Karlova, Filozofická fakulta, 2019. 151 s. ISBN 978-80-7308-905-4 (print), ISBN 978-80-7308-906-1 (online).

Související články

Externí odkazy

Komunistická strana Československa
Stranické orgány
Ozbrojené organizace
Předsedové KSČ
Dějiny
Sjezdy KSČ
Související články
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Normalizace&oldid=21343526“
pFad - Phonifier reborn

Pfad - The Proxy pFad of © 2024 Garber Painting. All rights reserved.

Note: This service is not intended for secure transactions such as banking, social media, email, or purchasing. Use at your own risk. We assume no liability whatsoever for broken pages.


Alternative Proxies:

Alternative Proxy

pFad Proxy

pFad v3 Proxy

pFad v4 Proxy