Přeskočit na obsah

Caudillismus

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Caudillismus (španělsky caudillismo [kaudijismo], portugalsky caudilhismo) je označení politického systému nebo politického režimu, založeného na autoritě a politické či vojenské síle, popřípadě charismatu jedné osobnosti respektive caudilla. Caudillismus se považuje za typicky latinskoamerický jev, který se formoval během 19. století v době po získání nezávislosti především v letech 1820–1870.[1] Pojem se ale užívá také pro režimy existující ve 20. století, a to nejenom v Latinské Americe, ale také pro autoritativní režimy Francisca Franca ve Španělsku a Antonia Salazara v Portugalsku.

Původ slova

[editovat | editovat zdroj]

Španělské slovo caudillo znamená v českém překladu vůdce či lídr, jeho etymologický původ je z latinského slova capitellus nebo caput, tedy hlava. Pojem caudillo se začal objevovat v politickém jazyce až během 19. století. Ve 20. století se objevuje i v podobě pojmu caudillismus. V době bojů o nezávislost na počátku 19. století se podle pramenů užívalo spíše slovo comandante (velitel).[2]

Příčiny a důsledky caudillismu v Latinské Americe

[editovat | editovat zdroj]
Caudillo vstoupil do historie jako lokální hrdina, kterého dalekosáhlejší události povýšily na vojenského velitele. Svoji sílu čerpal z přístupu k místním zdrojům, zvláště haciendám, které ho zásobovaly lidmi a zásobami a umožnily mu stát se vůdcem ozbrojených skupin.

— John Lynch v knize Caudillos in Spanish America 1800-1850.[3]

Diskuze o příčinách vzniku caudillismu v 19. století je poměrně široká a upozorňuje na celou řadu společenských a kulturních determinant, které měly přispět ke vzniku tohoto jevu. V rámci těchto diskuzí se na jedné straně zdůrazňuje vliv kulturních jevů a tradic, jež spojují caudillismus s exportem iberských hodnot a s koloniálním systémem nadvlády. V tomto kontextu bývají zdůrazňovány některé kulturně-společenské jevy jako je machismus, patriarchální hodnoty místních společností nebo dobyvatelská podstata politické autority v Latinské Americe.[4]

Oproti tomu podle Johna Lynche se caudillismus objevil v Latinské Americe až od 20. let 19. století a byl spíše výsledkem situací bezprostředně následujících po pádu španělské nadvlády. Lynch poukazuje na to, že caudillové byli často lokálními osobnostmi a že čerpali ekonomickou a vojenskou sílu z haciend. Ekonomické a sociální změny v distribuci pozemků (a haciend) v Latinské Americe 18. století tak měly k vzniku caudillismu přispět významnou měrou.[5] Caudillismus tak měl v podstatě vycházet z ruralizace jihoamerických společností, ke které docházelo hned po dosažení nezávislosti. Vedle toho se diskutuje také role úpadku centrální moci v souvislosti s koncem španělské nadvlády nad kontinentem. Fenomén caudilla je potom viděn ve vztahu s procesem budování centralizovaného státu na troskách koloniálního panství.[6]

Diskuze o příčinách vzniku a také důsledcích caudillismu se bezprostředně dotýká problematiky charakteru politické kultury v Latinské Americe. V této souvislosti například Peter H. Lewis hovoří o v podstatě nedemokratických základech politické kultury na kontinentě, jež má být charakterizována například caudillismem a tendencemi k autoritářství, diktátorství a vládě silných osobností ale také korporativismem.[p. 1] K dalším dominantním rysům politické kultury v regionu se často řadí, jak tomu je u C.S.Thomase, nepřítomnost konsensuálního řešení politických konfliktů, politická korupce, široké spektrum politických ideologií, silná role armády v politice či nestabilnost politických institucí.[7]

Historické příklady

[editovat | editovat zdroj]

Historicky je nutné připomenout odlišnost caudilla a caudillismu v 19. století a ve 20. století. Vlastní jev caudilla a caudillismu je záležitostí 19. století a je možné se s ním setkat napříč latinskoamerickým kontinentem. Caudillismus byl v této době zakotven v prostředí slabé centralizované moci státu, často neustálených hranic nově vzniklých státních celků a spíše lokalizované politiky. Caudillismus a samotný jev caudilla se ale ve 20. století značně proměnil v důsledku konsolidace moci centra a především v novém kontextu masové politiky. Caudillismus 20. století je charakteristický kultem osobnosti, klientelním systémem či nepotismem uvnitř politického systému, populismem nebo populistickými rysy politiky, a často rovněž korporativismem.

Silné, barvité osobnosti, jež vnucují svoji vůli zákonům, ústavám, soudům a parlamentům, jsou přetrvávajícím rysem latinskoamerické politiky.

— Paul H. Lewis v knize Authoritarian Regimes in Latin America.[8]

19. století

[editovat | editovat zdroj]

20. století

[editovat | editovat zdroj]

Caudillismus 19. století působil v podmínkách vzniku a budování nových státních celků a národních identit. Autorita tehdejších caudillů vycházela především z chaotické situace, ve které moc státu fakticky neexistovala a moc byla často v rukou lokálních ozbrojených skupin pod vedením caudillů. Řada z těchto lokálních nebo regionálních caudillů však uspěla i v celonárodní politice.

Například Argentinec Juan Manuel Rosas působil jako guvernér provincie Buenos Aires v letech 1829–1832 a 1835–1852 a významně přispěl k unifikaci Argentiny. Přestože oficiálně hlásal federalismus jako administrativně-politický princip organizace země, prakticky vykonával politiku centralizace. Především v letech 1835–1852 byl jeho režim postaven na principu despotického vykonávání moci a omezování politické opozice. K udržováni moci využíval také milice zv. Mazorcas, které užíval k likvidaci (někdy i fyzické) protivníků. Nelze si nevšimnout některých lidových prvků v Rosasově politické propagandě. Často se nechal prezentovat jako „muž z lidu“. Rosas však pocházel z bohaté rodiny, vlastnící rozsáhlé statky s dobytkem v provincii Rio de la Plata, avšak v mládí utekl z domova a začal sám podnikat v oblasti soleného masa. Záhy nakoupil rozsáhlé statky a získal si podporu a respekt argentinských gauchos (honáků dobytka), ze kterých postavil svůj prvním vojenský regiment v době bojů za nezávislost (1820). Vedle gauchů se Rosas opíral také o katolickou církev (v roce 1836 pozval jezuity zpět do Argentiny).

José Gaspar Rodriguez de Francia (1766–1840) získal dominantní postavení v rodné Paraguayi hned v době bojů za nezávislost od roku 1811 (roku 1816 se prohlásil doživotním diktátorem Republiky Paraguay) a zemi vládl až do roku 1840. Na rozdíl od Rosase či mexického současníka generála Santa Anny byl de Francia vzdělaným politikem (obdržel doktorát z teologie) a obdivovatelem J. J. Rousseaua a francouzského osvícenství. V rámci své politiky se snažil dosáhnout stavu popsaného v Rousseauvě Společenské smlouvě, a v důsledku toho Paraguay postupně ekonomicky a politicky zcela izoloval a zavedl autarkní a samozásobovací systém tzv. estancii vlasti, které se přeorientovaly na produkci obilí a dobytka. De Francia zakázal politickou opozici a snažil se dostat pozemkové vlastnictví pod kontrolu státu. V roce 1824 zabavil majetek klášterů a v roce 1826 majetek poloviny latifundií v zemi. Svou moc často udržoval za použití perzekuce a násilí.

  1. Srovnej s: Lewis P.H.,c.d.
  2. Franco a Salazar bývají zmiňováni jako příklad evropského Caudillismu především díky kulturní příbuznosti s Latinskou Amerikou. Mimo to Franco sám se tituloval caudillem.
  1. Snears, P.N.: Encyclopedia of Social History. Taylor & Francis. London 1994, s. 96.
  2. Demelás,M-D. Un Nacimiento de Una Forma Autoritaria de Poder: Los Gaudillos.[nedostupný zdroj],španělsky přístup 12.2.2010.
  3. Lynch, J.: Caudillos in Spanish America 1800-1850. Oxford Un. Press. Oxford, s.403.
  4. Např.: Lewis P.H.: Authoritarian Regimes in Latin America: Dictators, Despots and Tyrants. Rowman & Littlefield. Lanham 2006, s.7–30.
  5. Lynch,J.:c.d., s.402–403.
  6. Stearns, P.N.(ed.): Encyclopedia of Social History. Francis &Taylor. London 1994, s.97–98.
  7. Thomas C. S.: Understanding of Latin America Politics.Six Factors to Consider.Online přístup 12.2.2010.
  8. Lewis P.H.: Authoritarian Regimes in Latin America: Dictators, Despots and Tyrants. Rowman & Littlefield. Lanham 2006,s. 1.

Literatura

[editovat | editovat zdroj]
  • STEARNS, Peter N.: Encyclopedia of Social History. Taylor & Francis. London 1994. ISBN 978-0-8153-0342-8.

Související články

[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]
pFad - Phonifier reborn

Pfad - The Proxy pFad of © 2024 Garber Painting. All rights reserved.

Note: This service is not intended for secure transactions such as banking, social media, email, or purchasing. Use at your own risk. We assume no liability whatsoever for broken pages.


Alternative Proxies:

Alternative Proxy

pFad Proxy

pFad v3 Proxy

pFad v4 Proxy