Přeskočit na obsah

Holokaust

Upravit odkazy
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Další významy jsou uvedeny na stránce Holokaust (rozcestník).
Mrtvá těla v koncentračním táboře Mauthausen během druhé světové války

Holokaust (případně holocaust – z anglického holocaust = naprosté zničení, úplná katastrofa, masakr) či šoa (z hebrejského שׁוֹאָה‎ = zlo, nespravedlnost) byla nacistická politika systematického, státem provozovaného pronásledování a hromadného vyvražďování, především osob židovské národnosti.

V širším smyslu je slovem holokaust označován i celý nacistický perzekuční systém věznic, káznic a táborů jako celek, respektive nacistická perzekuce všech etnických, náboženských a politických skupin.[1] Tj. (chronologicky): politických odpůrců – zejména komunistů a sociálních demokratů (SPD), Svědků Jehovových, tělesně či mentálně postižených, homosexuálů, Židů, Romů,[2] Poláků a občanů Sovětského svazu a všech Slovanů. V rámci genocidy namířené na židovské etnikum bylo vyvražděno kolem 6 milionů Židů.[3][4] Pokud pod pojmem holokaust chápeme nacistickou perzekuci jako celek, hovoříme o počtu obětí holokaustu mezi 11 až 17 miliony lidí.[5]

Termín holokaust – problematické vymezení

[editovat | editovat zdroj]

V českých textech se lze setkat jak s variantou holokaust, tak i s původní anglickou odvozeninou holocaust. Obě varianty jsou v češtině rovnocenné.[6] Anglický termín holocaust (naprosté zničení, úplná katastrofa, masakr) je odvozen z řeckého slova ὁλόκαυστον holokauston (zápalná oběť, přeneseně zničení ohněm nebo úplné zničení, (holo – celý, kauston – pálit ), česky celopal (označení pro náboženskou obětinu, která se celá spálí).[1] Moderní anglický termín holocaust však už (po obsahové stránce) nemá s původním náboženským termínem prakticky nic společného. Až do konce 70. let 20. století bylo anglické slovo holocaust v anglofonním prostředí používáno pro označení prakticky jakékoli katastrofy.

Uvádí se, že patrně první, kdo použil slovo holocaust pro nacistické vyhlazování Židů, byl nositel Nobelovy ceny míru Elie Wiesel (1928–2016), a to ve svém románu Noc (La Nuit, 1958) ve smyslu „zničení ohněm“.[7][8] Nicméně až do vzniku amerického televizního seriálu Holocaust (1978) zůstával tento termín prakticky neznámý.[1] V posledních letech je situace taková, že například izraelský státní ústav Jad vašem a řada židovských historiků vztahují pojem holocaust především na vyvražďování Židů nebo jiných skupin označených jako rasově méněcenné (Romové) za druhé světové války. Obecný konsensus nad rozsahem pojmu holokaust však neexistuje.[9] Někteří Židé z těchto důvodů preferují pro genocidu svého národa za druhé světové války hebrejský výraz šoa (hebrejsky השואה zničení, záhuba, zmar).

S ohledem na nejasné vymezení tohoto pojmu se lze setkat i s řadou jeho dalších aplikací. Někdy je užíván k označení pro jakoukoliv genocidu či masakr, bez ohledu na lokalitu a konkrétní událost – například pro etnické čistky ve Rwandě či genocidu Arménů v Turecku během 1. světové války.[10] Fidel Castro označil za rasový holocaust vyhošťování Romů bez povolení k pobytu z Francie.[11] Vyvražďování Romů během druhé světové války zainteresovaní badatelé někdy nazývají slovem porajmos, doslova pohlcení.

Oběti

[editovat | editovat zdroj]
Oběti Počet mrtvých Zdroje
Židé 5,9 milionů [12]
Sovětští váleční zajatci 2–3 miliony [13]
Poláci 1,8–2 miliony [14]
Romové 220,000–1,500,000 [15][16]
Mentálně a fyzicky postižení 200,000–250,000 [17]
Homosexuálové 5,000–15,000 [18]
Svědkové Jehovovi 2,500–5,000 [19]

Političtí oponenti

[editovat | editovat zdroj]

Prvními oběťmi nacistické totalitní politiky byli političtí oponenti národního socialismu. V prvé řadě němečtí komunisté a němečtí sociální demokraté (SPD), případně další antifašisté. V letech 1933–1938 tvořili významnou část vězňů koncentračních táborů. V následujících válečných letech bylo politické hledisko podřízeno národnostním kritériím, tj. důvodem věznění a perzekucí byla často národnost kombinovaná s politickou činností. Vězňové označovaní červeným trojúhelníkem měli v jeho středu zároveň uvedenou národnost: T = Tschechien (Češi), P = Polen (Poláci) atd.[20][21]

Svědkové Jehovovi

[editovat | editovat zdroj]

Byli označováni fialovým trojúhelníkem. V táborech se ocitali pro svou náboženskou činnost. Prvním problémem byla veřejná evangelizace, kterou nacisté záhy po uchopení moci postavili mimo zákon. Dalším problémem byl odmítavý postoj svědků Jehovových k nacistické politice, odmítání pozdravu „Heil Hitler“ a odpírání vojenské služby.[22][23]

Lidé s postižením

[editovat | editovat zdroj]
Podrobnější informace naleznete v článku Akce T4.

Systematické vyvražďování postižených bylo zahájeno v roce 1939, k jeho oficiálnímu ukončení došlo v roce 1941 po protestech, které iniciovali představitelé katolické církve. Ve skutečnosti program ovšem skrytě pokračoval dál, byť mnohem pomaleji, a to až do konečné porážky Německa. Celkem bylo v letech 1939–1945 povražděno asi 200–250 tisíc postižených.[17]

Homosexuálové

[editovat | editovat zdroj]
Související informace naleznete také v článku Pronásledování homosexuálů v nacistickém Německu.

Neexistují oficiální záznamy o tom, kolik homosexuálů zemřelo v koncentračních táborech. V letech 1933 až 1945 bylo 100 tisíc homosexuálů zatčeno, z toho 50 tisíc odsouzeno a uvězněno, z čehož odhadem 5 až 15 tisíc bylo posláno do koncentračních táborů.[24] Podle německého badatele Rüdigera Lautmanna přibližně 60 % z nich v táborech zemřelo.[24] Homosexuálové museli nosit růžový trojúhelník, který v současnosti patří mezi symboly homosexuálů bojujících za svoje práva. Tyto oběti nacismu se nedočkaly odškodnění.[25]

Židé

[editovat | editovat zdroj]
Související informace naleznete také v článku Konečné řešení židovské otázky.

Hlavní obětí holokaustu byli Židé. Holokaust byl praktickou aplikací „konečného řešení židovské otázky“ (Endlösung der Judenfrage), kterým mělo být úplné vyvraždění židovské populace. Obvykle udávaný počet židovských obětí je 6 miliónů, Raul Hilberg ve své knize The Destruction of European Jews uvádí číslo 5,2 miliónu. Vyvražděny byly zhruba dvě třetiny evropských Židů, většinu obětí tvořili Židé z Polska (3 milióny mrtvých). Údaje jsou neustále zpřesňovány a doplňovány, také díky informacím odtajněným a zpřístupněným až po rozpadu SSSR v roce 1991.

Romové

[editovat | editovat zdroj]
Podrobnější informace naleznete v článku Porajmos.
Insignie vězňů v koncentračních a vyhlazovacích táborech:
     politický vězeň
     zločinec
     „asociál“
     Rom
     homosexuál
     svědek Jehovův
     emigrant
     vyžadující léčbu
     Žid
SU – sovětský válečný zajatec
černý terčík – trestní prapor/komando
červený terčík – pod speciálním dozorem

Dalším terčem vyvražďování byli Romové a romští míšenci, s odhadovaným počtem 500 tisíc obětí[26]. Některé odhady uvádějí až 1,5 milionu[26], což činí asi čtvrtinu až polovinu jejich předválečné populace.[zdroj?]

Romové v německém Aspergu krátce před deportací, 22. května 1940

Roku 1935 Norimberské zákony označily Romy a Židy za rasově méněcenné. Sňatky mezi příslušníky árijské a neárijské rasy byly zakázány.[27] Dne 14. prosince 1937 vydal říšský vůdce SS a šéf německé policie Heinrich Himmler výnos o preventivním potírání zločinnosti, který mezi asociály jmenoval cikány, cikánské míšence a cikánským způsobem kočující osoby, které řádně nepracovaly a prováděly trestnou činnost. V červenci 1938 začali být cikáni v Říši hromadně vězněni a deportováni do koncentračních táborů. Dne 8. prosince 1938 vydal Himmler „Výnos o potírání cikánského zlořádu“, který nařídil podchycení všech cikánů, cikánských míšenců a cikánským způsobem kočujících osob.[zdroj?]

V říjnu 1939 provedla říšská kriminální policie soupis všech cikánů, cikánských míšenců a cikánským způsobem kočujících osob starších 6 let a zakázala jim volný pohyb. 10. července 1942 vydal obdobné nařízení o soupisu cikánů i velitel protektorátní neuniformované policie. Dosavadní kárné pracovní tábory byly změněny na cikánské sběrné tábory. Na konci roku 1942 bylo vydáno prováděcí nařízení o deportacích romského obyvatelstva do cikánského tábora v Auschwitz-Birkenau.[28]

Roku 1944 byl cikánský tábor nacisty zničen a asi tři tisíce Romů byly usmrceny v plynových komorách. Na 1700 práceschopných Romů bylo před tím přemístěno do jiných koncentračních táborů.[29]

Slované

[editovat | editovat zdroj]
Podrobnější informace naleznete v článcích Generalplan Ost a Německé zločiny v Polsku za druhé světové války.
Související informace naleznete také v článku Konečné řešení české otázky.
Vyhladovění sovětští zajatci v Mauthausenu
Čtrnáctiletá polská dívka Czesława Kwoka, která zemřela tři měsíce po příjezdu do Osvětimi

Jedním z Hitlerových plánů bylo vytvoření německého životního prostoru. Tento plán počítal v řádu 20 až 30 let s odsunutím, vyvražděním a zotročením většiny východních a významné části západních Slovanů, které němečtí nacisté považovali za podlidi. Nacistický plán genocidy Generalplan Ost, který se souhlasem Hitlera vypracoval říšský vedoucí SS Heinrich Himmler, počítal po vítězné válce proti SSSR s vystěhováním na východ za Ural nebo s fyzickou likvidací velké části Poláků, Ukrajinců, Bělorusů a Rusů z evropské části Sovětského svazu.[30] Slované, kteří by zůstali v „německém životním prostoru“, by podle nacistických plánů sloužili jako otroci německým pánům a u části tzv. „rasově vhodných“ Slovanů mělo dojít k jejich poněmčení.

Generalplan Ost byl zahájen v Polsku, kde bylo v rámci operace Tannenberg popraveno přes 20 tisíc příslušníků polské elity. Po ní následovala akce „Inteligence“, při níž bylo zabito přes 40 tisíc polských intelektuálů. Německá okupační moc zavedla v Polsku, resp. v Generálním gouvernementu a na okupovaných polských územích politiku teroru, přičemž prováděla hromadné veřejné popravy rolníků, které měly zastrašovat ostatní obyvatelstvo. Postupně docházelo k vysídlování z oblastí určených k další germanizaci a násilnému zabírání zemědělské půdy, přičemž ze svých domovů bylo vyhnáno několik stovek tisíc Poláků. Odhaduje se, že celkem 2 milióny etnických Poláků nežidovského původu zemřely v důsledku nacistické okupace a války.[31]

Občané Sovětského svazu byli jednak jako civilisté vystaveni německým válečným zločinům ze strany Einsatzgruppen, jejichž obětí bylo kolem 2 milionů, včetně 1,3 milionů sovětských Židů. Byli jako váleční zajatci popravováni, nasazováni na nucené práce a vystaveni krutému zacházení. Je odhadováno, že tímto způsobem byly zavražděny až 3 miliony sovětských válečných zajatců.[32] Odhaduje se, že na Němci okupovaném území Sovětského svazu zahynulo 13,7 milionů lidí (včetně sovětských Židů), 20 % všech tamních obyvatel.[33] Říšský ministr pro výživu Herbert Backe prováděl politiku vyhladovění východních, Německem okupovaných území (Der Hungerplan také Der Backe-Plan). Hladový plán měl být předehrou k akci Generalplan Ost. Podle historika Timothy Snydera v důsledku hladového plánu „4.2 miliónu sovětských občanů (převážně Rusů, Bělorusů a Ukrajinců) bylo v letech 1941–1944 vyhladověno německými okupanty.“[34] Politika úmyslného vyhladovění se v letech 1941–1942 uplatňovala i vůči sovětským válečným zajatcům.[32]

Mezi státy s vysokým počtem civilních obětí patří i Jugoslávie s půl miliónem mrtvých, převážně Srbů,[35] které povraždil pronacistický Ustašovský režim, mnohé z nich v táborovém komplexu Jasenovac, kde k metodám vraždění patřilo například upalování zaživa ve velkokapacitních pecích,[36] kam byli lidé naháněni po desítkách.[37]

Uskutečnění holokaustu

[editovat | editovat zdroj]

Nejčastější příčiny smrti

[editovat | editovat zdroj]
ikona
Tato část článku není dostatečně ozdrojována, a může tedy obsahovat informace, které je třeba ověřit.
Jste-li s popisovaným předmětem seznámeni, pomozte doložit uvedená tvrzení doplněním referencí na věrohodné zdroje.
Mrtvá těla objevená v koncentračním táboře Buchenwald po osvobození tábora v roce 1945

Oběti z řad Židů mohly být zabity při pogromech, popřípadě byly povražděny polovojenskými a protižidovskými komandy. Se zrodem Konečného řešení židovské otázky byli Židé (spolu s ostatními skupinami, ale tvořící největší část) koncentrováni v ghettech, koncentračních táborech a nakonec posíláni do vyhlazovacích táborů na území dobytém Třetí říší. Ty představovaly „továrny na smrt“, mající za účel co nejefektivněji zabíjet a likvidovat mrtvá těla lidí dopravovaných za jejich zdi. Nezanedbatelná část těch, kdo do nich byli posláni, zahynula již při transportu za nelidských podmínek (namačkáni v dobytčích vagónech, přepravováni často i několik dní, bez jídla a vody).

Po příjezdu do tábora následovala (zejména od léta 1942, kdy byla ve většině vyhlazovacích táborů vybudována krematoria) vstupní selekce, při kterých táborový lékař vybíral část nejzdatnějších vězňů, kteří byli určeni pro práci (buď v pomocných táborech nebo přímo v širším komplexu tábora) nebo pro další budování tábora, stavbu nových budov apod. Lidi, kteří vstupní selekcí neprošli, čekala likvidace. Například podle svědectví Rudolfa Vrby, který utekl z Auschwitzu,[38] se v letech 1942–1944 počet lidí, kteří neprošli v tomto táboře vstupní selekcí, pohyboval typicky a zhruba okolo 75 až 90 %, s tím, že některé transporty byly zlikvidovány stoprocentně. Ty, kteří prošli vstupní selekcí, čekala každodenní tvrdá práce v drsných podmínkách a v každém počasí, a za ni malé příděly velmi nekvalitního jídla, které zcela nedostačovaly jejich energetickému výdeji. Přeživší z těchto táborů se shodují na tom, že vedoucí z podniků, ve kterých vězni pracovali, si mohli dovolit je pracovně přetěžovat nad mez trvalé udržitelnosti kvality práce, aniž by se museli bát o přísun nové pracovní síly[39] – z tohoto úhlu pohledu se jednalo o nahodilou, avšak záměrnou, pomalou smrt v důsledku kombinace podvýživy a vyčerpání. Selekce lidí určených pro likvidaci probíhaly nejenom při vstupu do vyhlazovacích táborů, ale i pro jejich obyvatele, a to tak, aby byl korigován počet vězňů mezi jejich zdmi, zvyšovaný o pravidelně přijíždějící transporty.

Ti, kteří pracovali nejdéle a na jejichž zdraví se nesnesitelné pracovní podmínky a nedostačující výživa podepsaly nejvíce, zeslábli natolik, že v některé z těchto selekcí byli shledáni neschopnými další práce a následně zlikvidováni; jejich zesláblý organismus též mohla skolit (běžně nesmrtelná) nemoc či infekce ze zranění (popř. kombinace více těchto faktorů), taktéž podchlazení vlivem sychravého a chladného počasí (budovy v táborech nebyly nijak vyhřívány), případně mohli nalézt smrt přímo při práci, když již nebyli schopni plnit kvóty. V několika případech navíc v táborech vypukly epidemie smrtelných nemocí – pravděpodobně nejvážnější byla epidemie tyfu v Auschwitz-Birkenau, která trvala od července do září 1942, vyžádala si odhadem 15–20 tisíc životů a způsobila dočasné přerušení selekcí.[38] Časté byly též zažívací potíže a „zdánlivě nevyléčitelné choroby nohou – otékaly do takové míry, že lidé nemohli chodit“.[38] V jiných případech mohli být obyvatelé vyhlazovacího tábora zabiti svými spoluvězni (zejména těch z řad kriminálních zločinců nebo kápů; občas i bez zřejmého důvodu) nebo za drobný prohřešek jako např. nesundání čepice při setkání s esesmanem apod.

Řádově stovky, možná několik málo tisíc, nedobrovolných obyvatel koncentračních a vyhlazovacích táborů se v průběhu svého věznění pokusilo o útěk a bylo během něj zastřeleno nebo oběšeno před zraky ostatních po jejich dopadení; neznámý, možná stejný počet vězňů nevydržel utrpení po stránce psychické a zvolil dobrovolný odchod ze života (například vběhnutí do elektrického oplocení). Několik desítek vězňů se stalo oběťmi pokusů na lidech, které ve vybraných táborech probíhaly.

Vyhlazovací tábory

[editovat | editovat zdroj]
Podrobnější informace naleznete v článku Vyhlazovací tábory nacistického Německa.
Hlavní směry deportací směřujících přes koncentrační tábory do vyhlazovacích táborů

Nejúčinnějším a nejhrůznějším prostředkem německého holocaustu byly vyhlazovací tábory, kde se hromadně popravovalo (v prvních fázích) zastřelením, oběšením a jedovatým plynem (nejpoužívanější byl Cyklon B). Mrtvoly byly poté hromadně pohřbívány či spalovány.

Po přepadení Sovětského svazu 22. června 1941 (Operace Barbarossa) nechal Adolf Hitler na bývalém území Polska zřídit šest vyhlazovacích táborů:

  1. Chełmno (Kulmhof) (8. prosince 1941 – 17. ledna 1945, přibližně 320 000 obětí[40])
  2. Auschwitz – Výstavba původního tábora u města Osvětim začala v dubnu 1940. Tábor existoval do ledna 1945, velitelem byl Rudolf Höss. Později v roce 1941–42 se rozšířil o Auschwitz II – Birkenau v nedaleké Březince. V roce 1942 následoval Auschwitz III v Monowicích. Celkový počet lidí zavražděných v tomto vyhlazovacím táboře nelze přesně určit, neboť počet lidí usmrcených v plynových komorách nebyl registrován. Dle údajů Hösse bylo v osvětimském vyhlazovacím táboře zplynováno 1 135 000 osob.[41][42][43] Tábory v Osvětimi a Březince jsou dnes přístupné veřejnosti.
  3. Majdanek (červenec 1941 – červenec 1944, 78 000[44] až 360 000[45] obětí)
  4. Bełżec (březen 1942 – červen 1943, 600 000 obětí[46])
  5. Sobibor (květen 1942 – říjen 1943, 250 000 obětí[47])
  6. Treblinka (červenec 1942 – říjen 1943, nejméně 800 000 obětí[48])

Einsatzgruppen ve východní Evropě

[editovat | editovat zdroj]
Příslušníci Einsatzgruppen a Ordnungspolizei vraždí židovské ženy a děti při likvidaci ghetta v Mizoči v roce 1942

Představa, že holokaust rovná se koncentrační tábory, je však zjednodušující. Holokaust začal masovými popravami střelnými zbraněmi, které na dobytých územích Polska (tzv. Generální gouvernement) a dobytých územích SSSR (tzv. Říšský komisariát Ostland a Říšský komisariát Ukrajina) začaly od roku 1941 provádět zejména speciální jednotky Einsatzgruppen. Uvádí se, že tímto způsobem bylo zlikvidováno 1,25[49] či 1,5[50][51] milionů Židů, tedy téměř jedna čtvrtina všech obětí holokaustu.

Typický scénář těchto masových poprav spočíval v tom, že oběti vykopaly rokle, do nichž pak postupně po řadách vstupovaly a zde byly stříleny do hlavy – je tak zdokumentováno fotograficky[52] i na kinofilmu.[53] Největším jednotlivým masakrem byla poprava více než 30 tisíc kyjevských Židů v Babím Jaru na konci září 1941. Cesta k plynovým komorám se v těchto raných fázích konečného řešení teprve objevovala. Nacisté experimentovali a hledali co nejefektivnější způsob vraždění, který by zároveň nepůsobil tak silně na psychiku vrahů jako hromadné střílení, které prováděly Einsatzgruppen na dobytých územích. Právě Einsatzgruppen začaly od listopadu 1941 využívat nový způsob vraždění – mobilní plynové komory, v nichž byly oběti zabíjeny výfukovým plynem.[54] Od začátku roku 1942 vznikala postupně vyhlazovací centra vybavená stálými plynovými komorami.

Holokaust v českých zemích

[editovat | editovat zdroj]
Podrobnější informace naleznete v článcích Židé v Protektorátu Čechy a Morava a Porajmos#Porajmos v Protektorátu Čechy a Morava.
Jména českých a moravských obětí holokaustu na stěnách Pinkasovy synagogy v Praze

Holokaust v protektorátu se odehrával pod taktovkou okupačních úřadů a až na výjimky bez odporu obyvatel a za spolupráce českých úřadů a úředníků.

Před druhou světovou válkou žilo na dnešním území ČR více než 118 tisíc Židů; 26 tisícům se podařilo do roku 1941 emigrovat, potom bylo protektorátními úřady vystěhování zakázáno a současně začaly transporty. Přes 80 tisíc osob bylo během holokaustu za druhé světové války vyvražděno.

Silnou kritiku si v moderní době vysloužilo rozhodnutí Československa z roku 1938, kdy zakázalo rakouským Židům vstup na své území a vrátilo do Rakouska do rukou nacistů tisíce židovských uprchlíků.

Svět a holokaust

[editovat | editovat zdroj]
ikona
Tato část článku není dostatečně ozdrojována, a může tedy obsahovat informace, které je třeba ověřit.
Jste-li s popisovaným předmětem seznámeni, pomozte doložit uvedená tvrzení doplněním referencí na věrohodné zdroje.
Lotyšská pomocná policie pomáhala Němcům při masakrech v Rumbule a v Liepāji

Holocaust a ostatní státy

[editovat | editovat zdroj]

Nacistické Německo se při likvidaci Židů soustředilo nejen na Židy, kteří se nacházeli na „předválečném“ německém území nebo na území, nad nímž Německo získalo v průběhu války kontrolu. Vyžadovalo též vydání Židů po svých spojencích a satelitech. Různé státy se k této otázce postavily různě. Za jeden z nejvstřícnějších států lze označit Slovenský štát, který nejenže Židy vydával z větší části z vlastní iniciativy, ale navíc za jejich odvoz nacistickému Německu z vlastní iniciativy platil[55] (nutno ovšem dodat, že vydávání bylo několikráte přerušeno a dokončeno bylo až po propuknutí slovenského národního povstání). V řadě dalších zemí bylo vydávání ve větší míře uskutečněno až na nátlak nacistů podpořený růstem moci pronacistických bojůvek a radikálním oslabení centrální vlády (např. Maďarsko). Velmi vlažný přístup k pronásledování Židů měla Itálie, byť i ona přijala protižidovské zákony. Zcela odmítavě se k celé záležitosti postavilo Finsko, které žádné protižidovské zákony nepřijalo a přes silný nátlak striktně odmítlo vydat nejen své občany židovského původu, ale i drtivou většinu Židů uprchlých ze zemí, které nacistické Německo ovládlo.

V řadě zemí, které své židovské obyvatele a uprchlíky vydávaly, byly deportace přerušovány a pozastavovány díky diplomatickému úsilí neutrálních zemí. Významná byla snaha zejména Vatikánu, který opakovaně protestoval proti deportacím především na Slovensku, v Maďarsku a Chorvatsku, kde byl jeho diplomatický vliv nejsilnější a kde byla podle jeho vedení naděje na pozitivní účinek protestů. V Maďarsku v srpnu 1944 vedl papežský nuncius Angelo Rotta společnou delegaci pěti šéfů diplomatických zastoupení neutrálních zemí protestujících proti vydávání Židů do Německa (protest připojilo Portugalsko, Španělsko, Švédsko a Švýcarsko).

Připomínání obětí holocaustu

[editovat | editovat zdroj]
Zavraždění vězni v koncentračním táboře Sonnenburg se sovětskými vojáky (1945)

Oběti holocaustu si mnoho států světa připomíná 27. ledna, den osvobození vyhlazovacího tábora Auschwitz Rudou armádou. I v České republice se s tímto datem pojí různé vzpomínkové akce, zároveň jsou však české oběti holocaustu připomínány na výročí vyvraždění terezínského rodinného tábora v Auschwitz v noci z 8. na 9. března 1944, které je specificky významné pro Česko jako největší masová vražda československých občanů. Na výročí této události se například koná tryzna v pražském Památníku českých a moravských obětí šoa v Pinkasově synagoze.

Ve světě byl 27. leden zvolen jako Mezinárodní den památky obětí holocaustu, dne 1. listopadu 2005 jej vyhlásilo Valné shromáždění Organizace spojených národů na svém 42. plenárním zasedání.

Stolpersteine

[editovat | editovat zdroj]
Podrobnější informace naleznete v článku Stolpersteine.

Koncem 90. let 20. století inicioval německý umělec Gunter Demnig akci pokládání pamětních kamenů, zvaných stolpersteine, později pak i „kameny zmizelých“. Tyto kameny se obvykle nacházejí před domy, kde oběti holokaustu naposled žily.

V České republice byly první kameny položeny roku 2008. Koncem roku 2016 bylo napočítáno již přes 60 000 kamenů na zhruba 1 800 místech v celkem 21 evropských zemích, z toho pak několik set v České republice ve více než 35 lokalitách.

Povědomí o holocaustu

[editovat | editovat zdroj]

Studie Forsa institutu a nadace Körber Foundation z roku 2017 zjistila, že pouze 47 % německých studentů ve věku 14–16 let dokázalo správně odpovědět, co to byla Osvětim.[56] Podle britsko-německého novináře Alana Posenera přispěly k této historické amnézii německé filmy a seriály, které se snaží dělat z Němců spíše oběti nacismu a období nacistického Německa nezobrazují realisticky.[57]

Podle průzkumu, který v roce 2018 zveřejnil americký deník Washington Post, 66 % mladých Američanů a 44 % dospělých Američanů nevědělo, že v Osvětimi byl nacistický koncentrační tábor. 22 % mladých Američanů a 11 % dospělých Američanů o holocaustu nikdy neslyšelo.[58]

Důležitou součástí zvyšování povědomí o holocaustu je tematická literatura a to nejen odborná ale i fiktivní. V rámci fiktivních příběhů se konstruují rozličné narativy a analýza těchto příběhů má značnou vypovídající hodnotu o tom jak je holocaust chápán. Výzkum této literatury je proto také předmětem akademického bádání. V roce 2021 například vyšla publikace zaměřená na mapování fiktivní literatury o holocaustu v českém, slovenském a polském prostředí.[59]

Zpochybňování holokaustu

[editovat | editovat zdroj]
Podrobnější informace naleznete v článku Zpochybňování holokaustu.

Holokaust je či některé z jeho částí jsou občas terčem zpochybňování. Ačkoliv v drtivé většině případů není zpochybňována perzekuce Židů jako celek, je pro tento fenomén vžité taktéž označení popírání holokaustu. V mnoha státech světa, včetně České republiky, je zpochybňování holokaustu, též označované jako hlásání Osvětimské lži, trestným činem.

Zpochybňování holokaustu je součástí širšího směru, tzv. historického revizionismu. Zpochybňování holokaustu v souladu s vědeckými metodami je jedním z nových proudů tohoto původně v podstatě seriózního historického proudu, který tak značně zdiskreditovalo. Podle americké historičky Debory Lipstadt seriózní historikové tento směr odmítají a vyčítají mu pseudovědecké metody práce a neseriózní práci s prameny a citacemi s účelem falšovat historii.[60] Větší část revizionistů nezpochybňuje holokaust jako celek, ale jeho plánovanost či rozsah a počet obětí.

Zneužívání památky holokaustu – holokaustový průmysl

[editovat | editovat zdroj]

Vedle plného uznání na jedné straně a celkového nebo částečného zpochybnění na straně druhé existuje k holokaustu i jakýsi „třetí“ postoj, byť tento je minoritně zastoupený. Ten holokaust jako takový nezpochybňuje – nezaobírá se ani tak jím samotným, jako spíš jeho odkazem a tím, jak je jeho památka vnímána a jaký má v současnosti vliv, popř. zdali nebyl v minulosti zneužit pro ideologické, politické či jiné cíle.

Hlavním představitelem je Norman Finkelstein (sám židovského původu), který na toto téma napsal knihu Průmysl holocaustu, jež byla přeložena do 16 jazyků. Zavádí v ní pojem průmysl holokaustu a rozvíjí v ní několik otázek, jako je mimo jiné: to, jak holokaust obhajuje sám sebe a jak se staví nad podobné tragické události dějin; propagace holokaustu z finančního hlediska (jeho kapitalizace); zveličování, přikrášlování a zneužívání utrpení Židů jako pózy ublíženectví; zneužití holokaustu pro politické cíle, zejména v prosazování politických zájmů Izraele; argumentace holokaustem těmi, jichž se holokaust fakticky nedotkl.

V některých aspektech (například těch politických) se tento postoj překrývá s argumenty antisionismu.[zdroj?]

Odkazy

[editovat | editovat zdroj]

Reference

[editovat | editovat zdroj]
  1. ↑ a b c Jaký je význam slova holocaust / holokaust, abcHistory.cz, 14. 1. 2015
  2. ↑ Dieter Pohl: Verfolgung und Massenmord in der NS-Zeit 1933–1945, Darmstadt 2003, ISBN 3-534-15158-5, S. 64 a 111
  3. ↑ Obecně užívaný počet 6 miliónů židovských obětí vychází z výpovědi Adolfa Eichmanna během jeho procesu v Izraeli - kompletní záznam celého procesu lze najít on-line The Trial of Adolf Eichmann, District Court Sessions, Volume I Archivováno 8. 12. 2008 na Wayback Machine.. Historikové, kteří se danou problematikou zabývali, uvádějí čísla v rozmezí 5,1 (Raul Hilberg: The Destruction of the European Jews,1961) až 6,2 miliónu (Wolfgang Benz: Dimension des Völkermords. Die Zahl der jüdischen Opfer des Nationalsozialismus., 1996, ISBN 3-423-04690-2.)
  4. ↑ Archivovaná kopie. www.holocaust.cz [online]. [cit. 2008-10-25]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2008-12-01. 
  5. ↑ Donald Niewyk suggests that the broadest definition, including Soviet civilian deaths, would produce a death toll of 17 million. Google Books Estimates of the death toll of non-Jewish victims vary by millions, partly because the boundary between death by persecution and death by starvation and other means in a context of total war is unclear. Overall, about 5.7 million (78 percent) of the 7.3 million Jews in occupied Europe perished (Gilbert, Martin. Atlas of the Holocaust 1988, pp. 242–244). Compared to five to 11 million (1.4 percent to 3.0 percent) of the 360 million non-Jews in German-dominated Europe. Small, Melvin and J. David Singer. Resort to Arms: International and civil Wars 1816–1980 and Berenbaum, Michael. A Mosaic of Victims: Non-Jews Persecuted and Murdered by the Nazis. New York: New York University Press, 1990
  6. ↑ Internetová jazyková příručka: holokaust [online]. Ústav pro jazyk český AV ČR, rev. 2008-09-02 [cit. 2010-01-03]. Dostupné online. 
  7. ↑ http://zpravy.aktualne.cz/zahranici/zemrel-slavny-spisovatel-ktery-prezil-holocaust-eliemu-wiese/r~65362000408f11e68afb002590604f2e/
  8. ↑ www.zmizeli-sousede.cz [online]. [cit. 27-06-2007]. Dostupné v archivu pořízeném dne 01-07-2006. 
  9. ↑ Holocaust je mediální termín s nedostatečně vymezeným obsahem, abcHistory.cz, 14. 1. 2015
  10. ↑ Tak např. Remember the first holocaust Archivováno 2. 2. 2009 na Wayback Machine., The Independent
  11. ↑ Vyhoštění Romové jsou obětí rasového holokaustu, řekl Castro
  12. ↑ Dawidowicz, Lucy. The War Against the Jews, Bantam, 1986.p. 403
  13. ↑ Berenbaum, Michael. The World Must Know, United States Holocaust Memorial Museum, 2006, p. 125.
  14. ↑ 1.8–1.9 million non-Jewish Polish citizens are estimated to have died as a result of the Nazi occupation and the war. Estimates are from Polish scholar, Franciszek Piper, the chief historian at Auschwitz. Poles: Victims of the Nazi Era Archivováno 12. 12. 2012 na Wayback Machine. at the United States Holocaust Memorial Museum.
  15. ↑ "Sinti and Roma", United States Holocaust Memorial Museum (USHMM). The USHMM places the scholarly estimates at 220,000–500,000. Michael Berenbaum in The World Must Know, also published by the USHMM, writes that "serious scholars estimate that between 90,000 and 220,000 were killed under German rule." (Berenbaum, Michael. The World Must Know," United States Holocaust Memorial Museum, 2006, p. 126.
  16. ↑ Romanies and the Holocaust: a Reevaluation and Overview. www.radoc.net [online]. [cit. 2010-01-24]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2016-03-05. 
  17. ↑ a b Donna F. Ryan, John S. Schuchman, Deaf People in Hitler's Europe, Gallaudet University Press 2002, 62
  18. ↑ The Holocaust Chronicle, Publications International Ltd., p. 108.
  19. ↑ Shulman, William L. A State of Terror: Germany 1933–1939. Bayside, New York: Holocaust Resource Center and Archives.
  20. ↑ Nazi Persecution of Political Opponents, USHMM.org.
  21. ↑ Classification System in Nazi Concentration Camps, USHMM.org.
  22. ↑ Nazi Persecution of Jehovah's Witnesses, USHMM.org.
  23. ↑ Jehovah’s Witnesses: Victims of the Nazi Era Archivováno 27. 1. 2019 na Wayback Machine., USHMM.org.
  24. ↑ a b Persecution of Homosexuals [online]. United States Holocaust Memorial Museum [cit. 2015-07-05]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2015-07-07. (anglicky) 
  25. ↑ FRIEDMAN, Ina R. The Other Victims: First-Person Stories of Non-Jews Persecuted by the Nazis. New York: Houghton Mifflin Harcourt, 1990. 214 s. Dostupné online. ISBN 0-395-50212-8. S. 28. (anglicky) 
  26. ↑ a b "Po Židoch Cigáni": svědectví Romů ze Slovenska, 1939-1945. Příprava vydání Milena Hübschmannová. Vyd. 1. vyd. Praha: Triáda 1 s. (Edice Delfin). Dostupné online. ISBN 978-80-86138-14-5, ISBN 978-80-86138-55-8. OCLC ocm67701710 OCLC: ocm67701710. 
  27. ↑ ŠTOLOVÁ, Eva. Vzdělávání Romů. Praha: Grada Publishing, s.r.o., 2001. ISBN 80-247-0277-0. Kapitola 1. Romové za 2. světové války, s. 9–10. 
  28. ↑ Ctibor Nečas: Holocaust českých Romů, Kalendář událostí, stará verze stránek prezidenta České republiky
  29. ↑ ŠTOLOVÁ, Eva. Vzdělávání Romů. Praha: Grada Publishing, s.r.o., 2001. ISBN 80-247-0277-0. Kapitola 1. Romové za 2. světové války, s. 12–13. 
  30. ↑ HAGEN, William W., 2012. German History in Modern Times: Four Lives of the Nation. Cambridge: Cambridge University Press. S. 313. 
  31. ↑ "Poláci dodnes počítají své oběti druhé světové války". Reflex. 1. února 2017.
  32. ↑ a b "Geografie krvavých zemí Archivováno 2. 4. 2015 na Wayback Machine.". Respekt. 24. listopadu, 2013
  33. ↑ The Russian Academy of Science Rossiiskaia Akademiia nauk. Liudskie poteri SSSR v period vtoroi mirovoi voiny:sbornik statei. Sankt-Peterburg 1995 ISBN 5-86789-023-6
  34. ↑ Timothy Snyder: Bloodlands. Europe between Hitler and Stalin. The Bodley Head, London 2010, p. 411; compare Gesine Gerhard: Food and Genocide. Nazi Agrarian Politics in the occupied territories of the Soviet Union. In: Contemporary European History Volume 18, Issue 1 (2009), p. 57-62
  35. ↑ Croatia [PDF]. Shoah Resource Center - Yad Vashem. Dostupné online. 
  36. ↑ "Kolaborovali s nacisty: Dinko Šakič". Česká televize.
  37. ↑ "Holocaust v Nezávislém státu Chorvatsko Archivováno 26. 8. 2017 na Wayback Machine.". Daniel Putík. Navýchod.cz. 6/2004.
  38. ↑ a b c Archivovaná kopie. www.holocaust.cz [online]. [cit. 2011-06-04]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2011-08-26. 
  39. ↑ Například Miloš Pick: Naděje se vzdát neumím
  40. ↑ http://www1.yadvashem.org/odot_pdf/microsoft%20word%20-%202494.pdf
  41. ↑ Dějiny Německa, Nakladatelství Lidové noviny, Praha 2004.
  42. ↑ Pressac, Jean-Claude. Die Krematorien von Auschwitz. Piper Verlag. Munich 1994
  43. ↑ Archivovaná kopie. www1.yadvashem.org [online]. [cit. 2007-10-11]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2013-09-21. 
  44. ↑ Archivovaná kopie. www.berlinonline.de [online]. [cit. 2009-05-21]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2007-11-23. 
  45. ↑ http://www1.yadvashem.org/odot_pdf/microsoft%20word%20-%206622.pdf
  46. ↑ http://www1.yadvashem.org/odot_pdf/microsoft%20word%20-%205981.pdf
  47. ↑ http://www1.yadvashem.org/odot_pdf/microsoft%20word%20-%206030.pdf
  48. ↑ http://www1.yadvashem.org/odot_pdf/microsoft%20word%20-%205886.pdf
  49. ↑ Yahad – In Unum – The Holocaust by bullets. www.yahadinunum.org [online]. [cit. 2012-01-31]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2011-09-25. 
  50. ↑ holocaust.cz : Počátek masového vraždění. www.holocaust.cz [online]. [cit. 2012-01-31]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2011-09-08. 
  51. ↑ Father Patrick Desbois: The Holocaust by Bullets: A Priest's Journey to Uncover the Truth Behind the Murder of 1.5 Million Jews. Palgrave Macmillan – August 19, 2008, ISBN 0-230-60617-2.
  52. ↑ Museum holocaustu USA : Fotografie dokumentující masové popravy Einsatzgruppen[nedostupný zdroj]
  53. ↑ Sledujte videa Apokalypsa: 2. světová válka online - National Geographic Channel - Česká republika. www.natgeotv.com [online]. [cit. 2019-10-29]. Dostupné online. 
  54. ↑ holocaust.cz : Počátek masového vraždění, 5. odst.. www.holocaust.cz [online]. [cit. 2012-01-31]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2011-09-08. 
  55. ↑ Václav Vaško: Neumlčená 1
  56. ↑ Víc než polovina německých teenagerů neví, co se stalo v Osvětimi a Březince. Český rozhlas [online]. 29. září 2017. Dostupné online. 
  57. ↑ German TV Is Sanitizing History. Foreign Policy. 9. dubna 2018
  58. ↑ Šest milionů mrtvých Židů nestačilo. Američané stále nevědí, co je to Osvětim. Reflex [online]. 17. dubna 2018. Dostupné online. 
  59. ↑ Handbook of Polish, Czech, and Slovak Holocaust Fiction. [s.l.]: De Gruyter Oldenbourg Dostupné online. ISBN 978-3-11-067105-6. DOI 10.1515/9783110671056/html. (anglicky) 
  60. ↑ Deborah Lipstadt: Popírání holocaustu: Sílící útok na pravdu a paměť. Praha – Litomyšl 2001, ISBN 80-7185-402-6.

Literatura

[editovat | editovat zdroj]
  • Jehuda Bauer:Úvahy o holocaustu, Praha : Academia, 2009
  • Ella Lingens-Reinerová: Prisoners of Fear. Londýn 1948 (paměti)
  • Viktor Frankl: Man's Search for Meaning. New York 1958 (paměti)
  • Raul Hilberg: The Destruction of the European Jews. New York 1961, ISBN 0-300-09557-0
  • Gerald Reitlinger: The Final Solution
  • Hannah Arendtová: Eichmann v Jeruzalémě. Zpráva o banalitě zla, Mladá fronta, Praha 1995.
  • Deborah Lipstadtová: Denying the Holocaust. The Growing Assault on Truth and Memory. Plume 1994, ISBN 0-02-919235-8.
    česky jako Popírání holocaustu: sílící útok na pravdu a paměť. Praha – Litomyšl 2001, ISBN 80-7185-402-6.
  • Daniel Jonah Goldhagen: Hitler's Willing Executioners. Ordinary Germans and the Holocaust. New York 1996
  • Norman G. Finkelstein: Průmysl holocaustu: Úvahy o zneužívání židovského utrpení, Dokořán 2006, ISBN 80-7363-068-0
  • Dean, Martin: Robbing the Jews – The Confiscation of Jewish Property in the Holocaust, 1935–1945, Cambridge University Press, 2008
  • Alfréd Wetzler: Čo Dante nevidel, Bratislava 1964 (pod pseudonymem Jozef Lánik), Dunajská Lužná 2009 (i se Zprávou Wetzlera a Vrby)

Související články

[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]
Nacismus
Organizace
Historie
Ideologie a rasismus
Mimo Německo
Související
Fašismus a nacismus
Ideje
Lidé
Hnutí
Historie
Související
Adolf Hitler
Politika
Události
Sídelní místa
Vůdcův hlavní stan
Civilní sídla
Osobní život
Osobní věci
Vnímání veřejnosti
Rodina
  • Eva Braunová (manželka)
  • Alois Hitler (otec)
  • Klara Hitlerová (matka)
  • Johann Georg Hiedler (dědeček)
  • Maria Schicklgruberová (babička)
  • Angela Hitlerová (nevlastní sestra)
  • Paula Hitlerová (sestra)
  • Leo Rudolf Raubal (nevlastní synovec)
  • Geli Raubalová (nevlastní neteř)
  • William Stuart-Houston (nevlastní synovec)
  • Heinrich Hitler (nevlastní synovec)
  • Jean-Marie Loret (možný nemanželský syn)
  • Blondi (pes)
    		•
    Ostatní
    Kategorie:Adolf Hitler
    Antisemitismus
    Antisemitismus
    Náboženský antisemitismus
    Antisemitské zákony a vyhlášky,
    politiky a vládní opatření
    Antisemitské stránky
    Organizace pracující
    proti antisemitismu
    Místa
    Příbuzná témata
    Druhá světová válka
    Chronologie
    Události
    vedoucí k
    2. světové
    válce
    1939
  • Invaze do Polska (1. 9. – 6. 10.): Bitva o Westerplatte (1.–7. 9.), Sovětská invaze do Polska (17. 9. – 6. 10.)
  • Bitva u ústí Rio de La Plata (13. 12.)
  • Zimní válka (30. 11. 1939 – 13. 3. 1940)
    		•
    1940
  • Zimní válka (30. 11. 1939 – 13. 3. 1940): Mainilský incident (26. 11. 1939), Moskevský mír (12. 3.)
  • Německá invaze do Dánska (9. 4.)
  • Německá invaze do Norska (8. 4. – 10. 6.): Bitva o Narvik (9. 4. – 8. 6.)
  • Bitva o Nizozemsko (10.–19. 5.)
  • Bitva o Belgii (10.–25. 5.)
  • Bitva o Francii (10. 5. – 25. 6.): Bitva u Sedanu (12.–15. 5.), Bitva u Dunkerque (24. 5. – 4. 6.)
  • Anexe Pobaltí Sovětským svazem (17. 6.)
  • Bitva o Británii (10. 7. – 30. 10.)
  • Druhá vídeňská arbitráž (30. 8.)
  • Bitva o Dakar (23.–25. 9.)
  • Italsko-řecká válka (28. 10. 1940 – 23. 4. 1941)
    		•
    1941
  • Holokaust (1941–1945)
  • Italsko-řecká válka (28. 10. 1940 – 23. 4. 1941)
  • Německá invaze do Jugoslávie (6.–18. 4.)
  • Bitva o Řecko (6.–30. 4.)
  • Obléhání Tobruku (11. 4. – 10. 12.)
  • Invaze na Krétu (20. 5. – 1. 6.)
  • Operace Barbarossa (od 22. 6.): Bitva u Bělostoku a Minsku (22. 6. – 3. 7.), Bitva u Smolenska (6. 7. – 5. 8.), Bitva o Kyjevský kotel (23. 8. – 26. 9.), Obležení Leningradu (8. 9. 1941 – 27. 1. 1944), Bitva před Moskvou (1. 10. 1941 – 7. 11. 1942)
  • Druhá světová válka v Tichomoří: Útok na Pearl Harbor (7. 12.), Bitva o Malajsii (8. 12. 1941 – 30. 1. 1942), Bitva o Singapur (8. 12. 1941 – 15. 2. 1942), Boj o Filipíny (8. 12. 1941 – 9. 6. 1942), Invaze do Indonésie (8. 12. 1941 – 9. 3. 1942)
    		•
    1942
  • Atentát na Heydricha (27. 5.), Vyhlazení Lidic (9. 6.)
  • Obležení Leningradu (8. 9. 1941 – 27. 1. 1944)
  • Operace Blau (28. 6. – 24. 11.): Bitva u Voroněže (28. 6. – 24. 7.), Bitva u Stalingradu (21. 8. 1942 – 2. 2. 1943)
  • Druhá světová válka v Africe: Bitva o Madagaskar (5. 5. – 5. 11.), První bitva u El Alameinu (1.–27. 7.), Druhá bitva u El Alameinu (23. 10. – 5. 11.), Operace Torch (8.–16. 11.), Tuniské tažení (17. 11. 1942 – 13. 5. 1943)
  • Druhá světová válka v Tichomoří: Bitva o Malajsii (8. 12. 1941 – 30. 1. 1942), Bitva o Singapur (8. 12 1941 – 15. 2. 1942), Boj o Filipíny (8. 12. 1941 – 9. 6. 1942), Invaze do Indonésie (8. 12. 1941 – 9. 3. 1942), Bitva v Korálovém moři (4.–8. 5.), Bitva u Midwaye (3.–7. 6.), Bitva o Guadalcanal (7. 8. 1942 – 9. 2. 1943)
    		•
    1943
  • Východní fronta: Obležení Leningradu (8. 9. 1941 – 27. 1. 1944), Bitva u Stalingradu (21. 8. 1942 – 2. 2. 1943), Třetí bitva o Charkov (19. 2. – 15. 3.), Bitva v Kurském oblouku (5. 7. – 23. 8.), Operace Suvorov (7. 8. – 2. 10.), Bitva o Dněpr (24. 8. – 23. 12.)
  • Druhá světová válka ve Středomoří: Tuniské tažení (17. 11. 1942 – 13. 5. 1943), Invaze na Sicílii (9. 7. – 17. 8.), Vylodění v Itálii (3.–16. 9.)
  • Druhá světová válka v Tichomoří: Bitva o Guadalcanal (7. 8. 1942 – 9. 2. 1943)
    		•
    1944
  • Východní fronta: Obležení Leningradu (8. 9. 1941 – 27. 1. 1944), Bitva u Kamence Podolského (4. 3. – 17. 4.), Operace Bagration (22. 6. – 29. 8.), Varšavské povstání (1. 8. – 2. 10.), Slovenské národní povstání (29. 8. – 28. 10.)
  • Západní fronta: Vylodění v Normandii (6. 6.), Bitva v ústí Šeldy (2. 10. – 8. 11.), Operace Market Garden (17.–25. 9.), Bitva v Ardenách (16. 12. 1944 – 25. 1. 1945)
  • Druhá světová válka ve Středomoří: Bitva o Monte Cassino (17. 1. – 18. 5.), Vylodění u Anzia (22. 1. – 5. 6.)
  • Druhá světová válka v Tichomoří: Bitva o Guam (21. 7. – 10. 8), Bitva o Filipíny (20. 10. 1944 – 2. 9. 1945)
    		•
    1945
  • Bitva v Ardenách (16. 12. 1944 – 25. 1. 1945)
  • Viselsko-oderská operace (12. 1. – 3. 2.)
  • Bitva o Berlín (16. 4. – 2. 5.)
  • Osvobození Československa (10. 3. – 11. 5.): Ostravská operace (10. 3. – 5. 5.), Plzeňské povstání (5.– 6. 5.), Pražské povstání (5. 5. – 9. 5.)
  • Druhá světová válka v Tichomoří: Bitva o Filipíny (20. 10. 1944 – 2. 9. 1945), Bitva o Iwodžimu (16. 2. – 26. 3.), Bitva o Okinawu (1. 4. – 21. 6.), Atomové bombardování Hirošimy a Nagasaki (6. 8. a 9. 8.), Sovětsko-japonská válka (9. 8. – 3. 9.)
    		•
    Mezinárodní humanitární právo
    Prameny mezinárodního práva
    Zločiny podle mezinárodního trestního práva
    Mezinárodní trestní soudy
    Pojmy válečného práva
    Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Holokaust&oldid=24434845“
    pFad - Phonifier reborn

    Pfad - The Proxy pFad of © 2024 Garber Painting. All rights reserved.

    Note: This service is not intended for secure transactions such as banking, social media, email, or purchasing. Use at your own risk. We assume no liability whatsoever for broken pages.


    Alternative Proxies:

    Alternative Proxy

    pFad Proxy

    pFad v3 Proxy

    pFad v4 Proxy