Otilie Sklenářová-Malá
| Otilie Sklenářová-Malá | |
|---|---|
 Otilie Sklenářová-Malá (foto Jan Tomáš) | |
| Rodné jméno | Otilie Malá |
| Narození | 12. prosince 1844  Vídeň |
| Úmrtí | 23. února 1912 (ve věku 67 let)  Praha |
| Místo pohřbení | Olšanské hřbitovy |
| Aktivní roky | 1862–1903 |
| Choť | Josef Sklenář (tajemník Prozatímního, později Národního divadla) |
| Děti | Jiří,Jan. |
| Oficiální web | Otilie Sklenářová-Malá v databázi Archivu Národního divadla |
 Seznam děl v databázi Národní knihovny | |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Otilie Sklenářová-Malá (někdy Otýlie, 12. prosince 1844 Vídeň – 23. února 1912 Praha) byla česká divadelní herečka, jedna z nejvýznamnějších hereček své doby. Byla považována nejen za ideál umělkyně, ale také vzor moderní ženy – občanky a vlastenky.
Život
[editovat | editovat zdroj]
Narodila se ve Vídni, v rodině vojenského lékaře Jana Malého (1808–1901). Matka byla Němka.[1] Byla vychovávána německy, a česky se začala učit až po smrti matky v osmi letech, když ji otec poslal k babičce do Dolního Bousova, kde se jí zalíbilo. Celý rok tam žila s místními dětmi a chodila do školy. Již ve Vídni v roce 1862 vystupovala v divadelním spolku, s českými ochotníky, pod pseudonymem „Svobodová“.[2] Když otcova rodina přesídlila do Prahy, studovala zde zpěv u Františka Pivody. Z důvodů vysokých finančních nákladů na studium zpěvu však přešla k činohře, a pokračovala v divadelních lekcích u Elišky Peškové.[1]
Jako herečka poprvé vystoupila v Praze v květnu roku 1863 v roli Panny Orleánské, a ihned získala velký úspěch a angažmá v Prozatímním divadle, také díky svému impresáriovi a současně manželovi Josefu Sklenářovi (1835–1890), který byl tajemníkem tohoto a také Národního divadla. Provdala se za něj ve Zdicích 18. února 1867, bydleli na Novém Městě v domě čp.1415/II.[3] Z manželství vzešli dva synové: Jiří (1869–1873) zemřel čtyřletý, Jan (1871–1922) se stal magistrátním úředníkem. V prvním roce své kariéry se představila v patnácti rolích nejrůznějšího charakteru. O jejím hereckém projevu se ve svých recenzích pochvalně vyjádřil Jan Neruda.[1]
Když byl v roce 1866 během války s Pruskem rozpuštěn soubor Prozatímního divadla, stala se členkou nově utvořeného družstva. Často hostovala také na venkově. V roce 1873 se vydala na umělecké turné po Čechách, hrála s ochotníky ve 22 městech a všechny honoráře věnovala do sbírky na výstavbu Národního divadla.[1] Sklenářová v roce 1881 přešla do souboru Národního divadla a zde setrvala až do roku 1903. Vynikala krásným zevnějškem, znělým hlasem a skvělou recitací, což ji předurčovalo především k rolím tragických a patetických hrdinek. S velkým úspěchem ztvárnila např. Lady Macbethovou v Shakespearově hře, titulní roli ve Faidře Jeana Racina, Strabu v Zeyerově hře Neklan, Markétku v Goethově Faustovi. Vynikala ale i v jemných komických rolích, zejména konverzačních (Katka v Shakespearově Zkrocení zlé ženy, Marie Terezie v Bozděchově Zkoušce státníkově, Porcie v Shakespearově Kupci benátském). Její nejslavnější a nejvíce hranou postavou byla němá postava Fenelly ve hře Daniela Aubera Němá z Portici.[4] Po posledním představení 3. května 1903, ve kterém vytvořila roli Hermiony v Zimní pohádce, studenti se místo koní zapřáhli do divadelního kočáru a herečku odvezli do jejího bytu v Resslově ulici.[1]
V letech 1873–1874 vyučovala v operní škole, zřízené Bedřichem Smetanou, v období 1892 až 1894 byla profesorkou dramatické školy ND, a později vyučovala na Pražské konzervatoři. Dávala také soukromé lekce, a k jejím žačkám patřily např. Růžena Nasková, Jarmila Kronbauerová, Růžena Šlemrová, Hana Benoniová a další, včetně operních pěvců Pavla Ludikara/Vyskočila, nebo Emy Destinnové.[2] Byla členkou Amerického klubu dam založeného Karolínou Světlou a Vojtou Náprstkem. Vystupovala také u české menšiny ve Vídni, v roce 1896 v Záhřebu.[1] Napsala také paměti, v nichž zachytila nejdůležitější etapy svého hereckého života a vzpomínky na své divadelní kolegy.
V roce 1910 onemocněla rakovinou a o dva roky později zemřela. Byla pohřbena do rodinného hrobu na Olšanských hřbitovech.
Citát
[editovat | editovat zdroj]| „ | Její slunce vyšlo záhy a snad příliš záhy došlo zenitu. Za deset let po svém debutu byla sotva třicetiletá Otylie nejslavnější českou herečkou a při tom jí kynula ještě všechna budoucnost. A zase minulo deset let a naše nekorunovaná kněžna otevírala Národní divadlo. Kdože měl větší právo vytvořit na něm první velikou roli, ne-li Sklenářová? A Sklenářová hrála o prvním činoherním představení Národního divadla Adámkovu Salomenu. Její jméno byť provázeno soupeřstvím nových a mladších bylo povždy nejslavnějším, nejuctívanějším ženským jménem českých dějin divadelních. | “ |
| — Jaroslav Kvapil [5] | ||
Odraz v kultuře
[editovat | editovat zdroj]V roce 1933 byl v Praze odhalen pomník Otilie Sklenářové-Malé od Ladislava Šalouna.[6][7]
V televizním seriálu Hrdinové okamžiku z roku 1961 ji ztvárnila Vlasta Chramostová.[8]
Odkazy
[editovat | editovat zdroj]Reference
[editovat | editovat zdroj]- ↑ a b c d e f CODR, Milan. Přemožitelé času sv. 15. Praha: Mezinárodní organizace novinářů, 1989. Kapitola Otylie Sklenářová-Malá, s. 165–168.
- ↑ a b Kolektiv autorů: Národní divadlo a jeho předchůdci, Praha : Academia, 1988, str. 446
- ↑ NAČR, Policejní přihlášky obyvatel z let 1850–1914
- ↑ HRABALOVÁ, Veronika. Žena v divadle české moderny [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2013 [cit. 2022-11-02]. Kapitola Heroické herectví Otylie Sklenářové-Malé, s. 27–32. Dostupné online.
- ↑ Jaroslav Kvapil: O čem vím, Orbis, Praha, 1932, str. 236–7
- ↑ Otýlie Sklenářová-Malá. www.payne.cz [online]. [cit. 2022-11-02]. Dostupné online.
- ↑ Pomník Otilie Sklenářové-Malé. umenipromesto.eu [online]. [cit. 2022-11-02]. Dostupné online.
- ↑ Hrdinové okamžiku [online]. Česko-Slovenská filmová databáze [cit. 2021-07-29]. Dostupné online.
Literatura
[editovat | editovat zdroj]- Anna Řeháková: Otylie Sklenářová-Malá : fragmenty životopisné studie, Praha : vlastní náklad, 1914
- ARBES, Jakub. Z galerie českého herectva : studie a črty biografické. Praha: Otto, [1914]. Dostupné online. – kapitola Otilie Sklenářová-Malá.
- ČERNÝ, František. Hana Kvapilová. Praha : Orbis, 1960, str. 48, 57, 75–6, 96, 114–5, 131, 143–4, 198, 224, 227, 255, 258, 300, 308, 317, 319, 329, 336
- ČERNÝ, František. Měnivá tvář divadla aneb Dvě století s pražskými herci, Mladá fronta, 1978, str. 59–62, 75, 83, 86, 178, 236, 243, 299, 300
- Česká divadla : encyklopedie divadelních souborů. Praha : Divadelní ústav, 2000. 615 s. ISBN 80-7008-107-4. S. 73, 186, 320, 321, 388, 394, 406, 543.
- DURDÍK, Josef. Kritika : výbor úvah. Praha: Urbánek, 1874. Dostupné online. – kapitola Z umělecké pouti paní Sklenářové-Malé, s. 297–311.
- KOHOUT, Eduard. DIVADLO aneb SNÁŘ. Praha: Odeon, 1975, str. 36, 44
- Kolektiv autorů: Národní divadlo a jeho předchůdci, Praha : Academia, 1988, str. 445–7
- VODÁK, Jindřich. Tváře českých herců : od Josefa Jiřího Kolára k Vlastovi Burianovi. Praha : Orbis, 1967. 250 s. S. 36–46.
Související články
[editovat | editovat zdroj]Externí odkazy
[editovat | editovat zdroj]
Obrázky, zvuky či videa k tématu Otilie Sklenářová-Malá na Wikimedia Commons 
Osoba Otilie Sklenářová-Malá ve Wikicitátech- Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Otilie Sklenářová-Malá
- Otilie Sklenářová-Malá v souborném katalogu Akademie věd ČR
- Otilie Sklenářová-Malá v databázi Archivu Národního divadla (seznam rolí, pedagogická činnost…)
