Přeskočit na obsah

Uhlík-14

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Uhlík-14 (14C) je radioaktivní izotop uhlíku, který obsahuje 6 protonů a 8 neutronů. Má poločas přeměny 5730 roků, což se využívá k radiokarbonové metodě datování organických pozůstatků živých organismů. Izotop byl objeven 27. února 1940 Martinem Kamenem a Samem Rubenem na University of California Radiation Laboratory v BerkeleyKalifornii.

V atmosféře vzniká reakcí kosmického záření s dusíkem:[1]

14N + n → 14C + p

Vznik izotopu

[editovat | editovat zdroj]

Do svrchních vrstev zemské atmosféry dopadají z vesmíru neustále částice primárního kosmického záření. To je tvořeno převážně protony (kolem 88 %), z 10 % částicemi alfa (jádra helia) a zbytek tvoří převážně elektrony, pozitrony a atomy těžkých prvků. Tyto se sráží s částicemi v atmosféře, čímž vzniká sekundární kosmického záření, jež dopadá až na zemský povrch. Interakcemi sekundárního kosmického záření s molekulami vzduchu neustále vznikají nejrůznější radioaktivní nuklidy prvků zastoupených v atmosféře. Srážkou neutronu sekundárního kosmického záření s atomem dusíku 14N vzniká izotop uhlíku 14C,[2] konkrétně:

.

[3]

K produkci radioaktivního uhlíku dochází v horních vrstvách zemské atmosféry, převážně ve výšce kolem 15 kilometrů. Dále se tento izotop oxiduje na oxid uhličitý, jenž se poté promíchává se svou neaktivní formou tvořenou izotopy 12C a 13C, které nejsou radioaktivní. Tato směs je pak fotosyntézou vstřebávána rostlinami a jejich prostřednictvím se dostává i do těl živočichů.

Radioaktivní rozpad

[editovat | editovat zdroj]

Rozpadá se mechanismem β (beta zářič):[3]

Jeden z neutronů se rozpadne na proton, elektron a elektronové antineutrino za vzniku stabilního izotopu dusíku-14. K detekci se nejčastěji využívají scintilační detektory,[4] protože účinnost Geigerových–Mülerových čítačů je v tomto případě nízká.

V přírodě se izotop 14C vyskytuje jako 0,000 000 000 1 % veškerého uhlíku (na každých 1012 atomů 12C se vyskytuje jeden atom 14C).[2] Detekce obsahu uhlíku 14C, je proto kvůli běžné velmi nízké koncentraci obtížná a tudíž drahá a navíc jde o beta zářič s nízkou energií.[3]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Carbon-14 na anglické Wikipedii.

  1. Radioactivity : Carbon-14. www.radioactivity.eu.com [online]. [cit. 2021-08-30]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2021-08-30. 
  2. a b WAGNER, Vladimír. Jaderná fyzika a kulturní dědictví [online]. Osel, s.r.o., 2008-03-15 [cit. 2014-07-15]. Kapitola Určování stáří. Dostupné online. 
  3. a b c ŠIŇOR, Milan. Radiouhlíková metoda určování stáří [online]. Fakulta jaderná a fyzikálně inženýrská, ČVUT, 1998-02-23 [cit. 2014-07-16]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2013-12-25. 
  4. BAYLISS, Alex; MCCORMAC, Gerry; VAN DER PLICHT, Hans. An illustrated guide to measuring radiocarbon from archaeological samples. Physics Education. March 2004, roč. 39, čís. 2, s. 1–8. Dostupné online. 

Literatura

[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]
pFad - Phonifier reborn

Pfad - The Proxy pFad of © 2024 Garber Painting. All rights reserved.

Note: This service is not intended for secure transactions such as banking, social media, email, or purchasing. Use at your own risk. We assume no liability whatsoever for broken pages.


Alternative Proxies:

Alternative Proxy

pFad Proxy

pFad v3 Proxy

pFad v4 Proxy