Přeskočit na obsah

Wikipedista:Irena M. Novotná/Pískoviště

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Dějiny francouzské mystiky.

[editovat | editovat zdroj]

== 2. století ==

Kořeny francouzské mystiky sahají do galsko-římské spirituality, která vznikala na území současné Francie od 1. století po Kristu. Zprávy o tom přináší Irenej z Lyonu [1] .Mystika sv. Ireneje z Lyonu staví na christocentrické spiritualitě, prožívané pod vlivem Ducha svatého, který byl přijat při křtu. Vychází z velkodušného odhodlání prvních křesťanských generací, které spočívalo na duchovním porozumění Písmu a svědectví mučedníků, konkrétně mučedníků z Lyonu.

== 4. stol. ==

Poustevnický život kvetl v Galii od 4. století. Až do počátku 5. století se neliší od křesťanského života na Západě a Východě, ale potom se objevují typické znaky, spojené s liturgickým rozjímáním o tajemstvích Páně. Edikt císaře Konstantina Velikého z roku 313 znamenal smír mezi římskou říší a církví. Cestu k přijetí asketického života v Galii otevřel sv. Hilarius spolu s Martinem, který se stal biskupem Tourským roku 371 a Vitrictiem z Rouenu, který se stal biskupem r. 380.

== 5. stol. ==

Ohnisky a záchytnými body křesťanské spirituality jsou kláštery v Lérins či Marseile a vzniká pravá provensálská spiritualita, která upřednostňuje sdružování aktivních věřících. Laici, kteří byli oddáni ideálu svatosti museli přijmout monastický způsob života. Soukromé mnišství se rozvinulo možností kráčet ke svatosti i mimo klášter a tím vzniklo duchovní vedení často písemnou formou a tento způsob lze nazvat individuálním čí soukromým mnišstvím. Rozvíjí se osobní modlitba a praxe lectio divina, liturgie poskytuje věřícím zásadní podněty k duchovnímu životu.

== 6. - 12. stol ==

V raném středověku zažívá Evropa rekonstrukce: starý římský svět se mísí s kulturou barbarských národů a pozvolna vznikají nová státoprávní a národní uskupení. Pro církev to znamená novou evangelizaci mladých národů středověku. Duchovní život v jižní Francii ovlivňuje arianismus. V severní Francii duchovní život upadá a proto došlo k obnově duchovního života až díky sv. Kolumbánovi. Kolumbán reprezentuje dědictví keltského monastického humanismu, Kulturu své doby očišťuje od pohanství a pozemský život pro něj není pravým životem, ale jen přípravou na věčnost.

=== 8. stol. ===

V 8. stol. nahrazuje řehole sv. Benedikta z Nursy ve všech klášterech ostatní řeholní pravidla, včetně Kolumbánových. A to jeden z prostředků, jimiž Karel Veliký sjednocuje Franskou říši.

== Vznik karolínské mystiky ==

Karolínská mystika čerpá ze tří základních zdrojů: z Písma, liturgie a patristické tradice. K vůdčím osobnostem patří Chrodegang z Metz, Alcuin, Amalarius z Metz, Florus z Lyonu, Usuardus, Theodulf z Orleánsu, Angelomus z Luxeuil, který opravil latinský překlad z bible, a Jan Scotus Eriugena, který překládal a zpřístupňoval texty latinských a řeckých otců.

== Pád karolinské říše a období anarchie ==

S pádem karolínské říše následuje období anarchie, Církev usiluje o větší nezávislost na světské moci. Úsilí o duchovní obnovu křesťanstva reprezentuje clunyjské hnutí.Nové formy spirituality, které vyšly z clunyjské reformy se šíří i mezi laiky, život je chápán jako cesta k věčné spáse. Celou tuto komplexní náboženskou a duchovní zkušenost, zásadně poznamenanou mnišstvím shrnují spisy sv. Anselma.

=== 11. stol. ===

Založení opatství v Citeaux v roce 1098, vstup Bernarda, budoucího opata v Clairvaux do tohoto kláštera v roce 1107 znamená nový typ mnišství. Do dějin vstupují další velké osobnosti: Vilém ze Champeaux, Vilém ze Saint - Thierry, Hugo od. sv. Viktora, kteří šířili mystiku a spiritualitu.

== 13. a 14. stol. ==

V těchto stoletích dochází k hluboké proměně křesťanského života v celé západní a střední Evropě. Touha po následování Krista vede k volbě radikální chudoby, která byla reakcí na velké bohatství církve. Vznikly a šířily se žebravé řády, např. sv. Dominika Guzmána a sv. Františka z Assisi. kteří svým způsobem odpovídali na naléhavou potřebu církevní reformy.

== Boj s herezemi ==

Vznikaly nové heterodoxní proudy, jejichž vyznavači odmítali nejen skandální chování kléru, ale také církevní disciplínu jako takovou a zejména církevní nauku (kataři, albigenští). Při tomto boji s herezemi se kazatelé drží pravidla, že mluvení o Bohu předpokládá mluvení s Bohem. Objevilo se jasné povědomí o hluboké souvislosti mezi evangelijním kázáním a vydáváním osobního svědectví. Na obnově křesťanského života se podílejí univerzity a dva řády: benediktýni a františkáni. Řád benediktýnů zastupují Albert Veliký a Tomáš Akvinský, řád františkánský pak Bonaventura a Duns Scotus.

== Asketické a mnišské spisy ==

Hugo z Balmey je autorem Mystické teologie, v níž popisuje trojí cestu (očistnou, osvětnou a spojivou); Bernard Aygler (1216 – 1282) francouzský teolog, papežský legát a kardinál Je znám také pod jménem Bernardus Cassinensis; Martin z Laonu († 1270); Guido z Pontu (†1297), autor kontemplace, v níž popisuje dvanáct stupňů kontemplace vedoucích k mystickému sjednocení s Bohem; Gerhard z Liege (13. stol.); Adam z Perseigne († 1221); Jan z Limoges (13. stol.); Thomas Gallus († 1246); Bernard z Besse (†1330-4); Vilém z Tournail (13. stol); Humbert z Romans († 1227); Vincenc z Beauvais †1264); Vilém z Auvergne (†1249); Jindřich Gand († 1293)


. == Laická mystika ==

Laická a ženská mystika je reprezentovaná Lambertem z Bégue († 1177) a hnutím bekyň, jež vzal pod ochranu král Ludvík IX. († 1270). Ženské mystičky vycházejí z mystické zkušenosti Marie z Oignies († 1213); Luitgardy z Tongernu († 1246); Douceline z Digne († 1274); Delfíny ze Sabran († 1360); Juliány z Mont Cornillon († 1258), označovanou jako světice eucharistie, zdůrazňuje, že Ježíšovo lidství, obzvlášť jeho narození a utrpení, kvete mariánská zbožnost.

== 15. stol. ==

Tragický rozkol západní církve, stoletá válka mezi Francií a Anglií. Úpadek řeholního života živí ve zbožných srdcích obnovu řeholního života, O duchovní obrodu ve Francii se nejvíce zasloužili Jana Standoncka († 1504); pařížskou univerzitu s Petrem z Ailly († 1420) a Roberta Ciboule († 1458).

== Vznik devotio moderna ==

Gerson tvrdí, že se při křtu do duše vlévá duchovní život, jenž má své semínko i výhonek, který roste, rozvíjí se a odpočívá v extatickém sjednocení s Bohem. Celá myšlenka tkví ve sjednocení ducha s Bohem a těla s duchem: v zakoušení samotného Boha Gerson je pro francouzskou mystiku tak důležitý i proto.- že do ní přináší díla velikánů, jako jsou: Buysbroeck, Eckhart, Tauler a některé prvky německé a vlámské mystiky. Kromě toho úvodu k jednomu vydání slavného díla Následování Krista je tento Kempenský spis mylně připsán Gersonovi, což mi ovšem zajistí velkou popularitu. Gersonovo dílo a vznik devotio moderna dodávají 15. století pečeť obnovy filosofického a teologického myšlení.

== Charakteristika duchovního dědictví středověku ==

Duchovní dědictví středověku je chápáno a přijímáno novým způsobem, očištěno od zbytečných metafyzických a intelektualistických prvků a zároveň obohacený o praktičtější duchovní metody.

== 16. stol. ==

Toto století je svědkem druhého zrození francouzské mystiky; po skončení náboženských válek ve Francii jasně vítězí katolicismus, který se ostře vymezil proti Lutherovi († 1546) a Kalvínovi † 1564, konkrétně proti jejich protestantským reformám. Humanismus vede k odklonu od scholastiky, což v oblasti spirituality znamená příklon k praktickému a citovému pojetí duchovního života a teologie. Jejím úkolem je moudře vykládat Písmo svaté, důsledně a účinně pojednávat o zbožnosti, přivádět věřící k slzám a rozněcovat jejich duše touhou po tom, co pochází nebe. V Paříži působí kruh kolem Marie od Vtělení (Madame Acarie, †1618, k němuž přistupuje Benedikt Acarie , autor spisu Exercice de la volonté de Dieu (Jak plnit Boží vůli). Duval († 1638); Gallemant († 1630); Pacific de Souzy (17. století); Pierre de Bérulle, zakladatel Ježíšovy oratoře, který uvedl bosé karmelitky do Francie a rozšířil reformu; Terezie od Ježíše.

=== Charakteristika kruhu kolem Marie od Vtělení ===

Tento kruh neměl nikdy vyhraněný charakter: ovlivňovala ho porýnská, vlámská, italská a také ignaciánská mystika.

== 17. století ==

V 17. století je slavným obdobím v dějinách křesťanské spirituality pod vlivem slavných osobností (František Saleský, Vincenc z Pauly, Jan Eudes) přetváří v nový duchovní proud. Společným základem je Bible, interpretována podle tradice církve, dále dílo Dionysia Aeropagity. Mnozí považovali jeho spisy za základ teologického a mystického uvažování. Svůj vliv měla i porýnská a vlámská mystika, karmelitánská mystika (Terezie od Ježíše a Jan od Kříže. Která se šířila rychle a potlačovala jiné formy kontemplativního života. Z toho všeho vzniká zbožný humanismus, který vrcholí v díle Summa theologiae mysticae Filipa od Trojice. Současně vzniká i určitá opozice vůči mystice jako takové i vůči pluralitě jejích podob; její příčinou ke odpor proti kvietismu, jak se projevil v diskusi mezi Fenelónem a Bossuetem.

=== Následky diskuse mezi Fenélonem a Bossuetem ===

Papež odsoudil Fenélona v roce 1699, což výrazně postihlo celou francouzskou mystiku, která byla v příštích staletí odsunuta stranou jako podezřelá či druhořadá náboženská zkušenost.

=== Nová mystická díla ===

I přes odsouzení papeže vznikají nová mystická díla. Známí jsou autoři A.M. Ramsay, (†1743); P. Poiret († 1719); E.C. Milley († 1720); Magdalena ze Siry ( † 1738).

== 18. – 20. století ==

Toto období je poznamenáno osvícenstvím a pozitivizmem, dějinnými zvraty, revolucemi a válkami. Mystická zkušenost stojí v ústraní, Tragické zkušenosti z obou světových válek předchází a provází obrodu vrcholící na Druhém Vatikánském koncilu. Jedním z hlavních příspěvků tohoto koncilu bylo znovuobjevení laiků v církvi a ve světě. Objevuje se celá řada mistrů duchovního života a nových hnutí. Převládá mínění, že vnitřní zkušenost má pro křesťanský život naprosto zásadní význam.

Použitá literatura:

[editovat | editovat zdroj]

AUMAN, J. Dějiny křesťanské spirituality. 1. Vyd. [z angl.. přel. Mlada Mikulicová]. Praha: Karolinum. 2000. 261s. ISBN: 8071849286

SLOVNÍK KŘESŤANSKÝCH MYSTIKŮ/ Luigi Borriaello … [et al.] (eds.) [vybraná hesla z italského originálu přeložil Ctirad Václav Pospíšil]. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2012. 767 s. ISBN: 978-80-7195-198-8.

pFad - Phonifier reborn

Pfad - The Proxy pFad of © 2024 Garber Painting. All rights reserved.

Note: This service is not intended for secure transactions such as banking, social media, email, or purchasing. Use at your own risk. We assume no liability whatsoever for broken pages.


Alternative Proxies:

Alternative Proxy

pFad Proxy

pFad v3 Proxy

pFad v4 Proxy