Havran (překlad Šembera)

Údaje o textu
Titulek:	Havran
Autor:	Edgar Allan Poe
Původní titulek:	The Raven
Zdroj:	POE, Edgar Allan: Havran. Šestnáct českých překladů. Praha: Odeon 1990. s. 85–88.
Vydáno:	Květy 1869
Licence:	PD old 70
Překlad:	Vratislav Kazimír Šembera
Licence překlad:	PD old 70
Dílo ve Wikipedii: Havran (Edgar Allan Poe)

българскиbosanskiHavran a jiné básně/HavranHavran (překlad Dostál-Lutinov)Havran (překlad Mužík)Havran (překlad Vrchlický 1881)DeutschDeutschDeutschDeutschDeutschDeutschDeutschDeutschDeutschDeutschEnglishEnglishEnglishEnglishEnglishEnglishEnglishespañolespañolEsperantofrançaisfrançaisfrançaisfrançaisհայերենhrvatskiitalianoעבריתLatinamagyarpolskiportuguêsportuguêsromânăromânăрусскийslovenščinaсрпски / srpskisuomisvenskaукраїнська

Ležím v noci, o půlnoci, churavý a bez pomoci —
zaháním si v své nemoci čtením trapně dlouhý čas;
vtom usínám já znenáhla — aj, tu jak by ruka sáhla
po dveřích; cos klepe jemně — hle, teď zase, zas a zas.
Přítel, myslím, jde snad ke mně, klepe zase, zas a zas,
       jenom to a více nic.

V prosinci to bylo, jasně vím, děj události žásné
ve mně nikdy nevyhasne; kolem mne ulehl stín.
Palná touha jitra ždá si, marně vedou v dávné časy
mysl moji kněh mých krásy; bol mne pojal ve svůj klín,
bol o mrtvou Leonoru, ten mne pojal ve svůj klín;
       neuzřímť ji nikdy víc.

Záslony tu zašustily, tepny srdce divě bily,
chlad probíhá moje žíly; věru neznám sebe víc.
Abych zahnal bázeň všecku, předříkám si jako děcku
ještě jednou: „Jde to přítel na návštěvu, půlnoc sic —
co však na tom,“ řeknu s žertem, „budiž vítán, půlnoc sic!“
       Jenom to a více nic.

Přejedu si čelo dlaní, hlasně pravím bez meškání:
„Hoste, pane nebo paní, odpusťte mi, že jsem hned
neslyšel, mne spánek přemoh, proto jsem já také nemoh
rychle zvolat: vstupte jen!“ — Otvírám své dvéře teď,
ustupuji, aby vešel — marně držím dvéře teď —
       Venku temno a nic víc.

Hledím v temno, dlouho čekám, vlastních myšlének se lekám,
mnyšlének, jež nikdo ještě z smrtelníků nemyslel —
kolem děsné temno ale, ticho spolu v síni malé,
jeden zvuk jen: Leonoro! temnotou tichounce spěl,
ozvěna poslala zpět jej, jak byl v temno tiše spěl —
       Jenom to a více nic.

Jdu zas zpátky ve komnatu, slyším opět ve úchvatu
klepání to; či se matu? Ne, teď silněj nežli dřív…
„Ale, ale, klepe,“ pravím, „na okně kdos, brzy zpravím
zvědavost svou o tajemství, inu, možná že to div!
Přestaň přece, srdce, bušit, bych si vyložil ten div.
       Je to vítr a nic víc.“

Rázem okno otevírám, a jak v temno ven vyzírám,
vletí havran, černý havran, těžkým letem v pokoj můj.
Bez pozdravu v nitro vlétá, dlouhým křídlem prach mi smétá
se dveří, nad nimiž léta stojí socha. Hle, tam svůj
pařát vetkne v bílou sochu, pravý, levý pařát svůj.
       Letěl — sed a více nic.

Brzy však já rozesmál se: ty jsi tedy toho bál se? —
Divný chlapík sice zdál se pořád ještě mi ten pták.
Ptám se: „Zjev mi svoje přání; sprostý havran pro zasmání
nejsi, hochu, tomu brání cesta tvá a čárný zrak.
Řekni mi své jmeno, kmotře, nezjeví mi je tvůj zrak.“
       Havran pravil: „Nikdy víc.“

Podivil jsem se tu velmi řeči té příšerné šelmy,
jenom že jsem z toho slova nestal moudřejším se snad;
toť se ještě pranikomu nestalo, že v jeho domu
havran počal pokoj jako starý známý prolítat,
na sochu si sedat a zas pokojíkem prolítat,
       havran jmenem: ‚Nikdy víc‘.

Havran ale, jak by jeho duše neznala jiného
slova nežli jediného: ‚Nikdy víc!‘, dál nemluvil,
ani křídlem nehnul více, hleděl upřeně v mé líce,
až jsem konečně zašeptal: „Mnohý druh mne opustil,
jako naděje mne provždy, tak mne mnohý opustil —“
       Nato havran: „Nikdy víc.“

Žasnul jsem nad touto řečí, čím víc myslím, tím je větší
udivení mé: ten předčí rozoumkem svým celý svět!
Někdo asi žalem hnaný, neštěstím již uondaný
cvičil v mluvení havrany, vměstnal sumu všech svých věd
v jedno slovo, v píseň hrobní štěstí svého a svých věd —
       v jedno slovo: nikdy víc!

V srdci staré boly pálí, rty se ale pousmály,
myslím: zdalipak se vzdálí, sednu-li si před něj tam?
Postavím svou židli k dveřím, myslím, sním a stopy měřím,
fantazie v rýmy vlévám a otázku přemítám:
proč ten černý pták sem přilít, otázku tu přemítám,
       co má být to: nikdy víc!

Tak tu sedím s tíží v duši, ticho žádný z nás neruší,
prsa jsou mi pořád užší, svíralť je ten havran zlý.
Kladu hlavu ve polštáře, z lampy padá na mne záře
a na havrana, jenž k soše zdál se býti přirostlý,
k soše bohyně Pallady Athény jak přirostlý — —
       Tu zaslechnu: Nikdy víc!

Její hlas to byl! — A hle, tu vzduch pln vůně jako z květů
pojednou, snad z jiných světů!? Kouzelně to vonný vzduch!
„Blázne,“ dím a slze roní z očí se mi, „touha po ní
by tě více nemořila, zapomenutí ti bůh
sesílá; máš zapomenout, tím tě obdařuje bůh!“
       Havran nato: „Nikdy víc.“

„Ha, proroku! Mne nestraší, jsi-li v spolku s satanáši!
Duši mé, ach, pokoj dáš-li, jedním slovem, prosím tě!
Zde v tom místě plném žalů, plném kletby, plném palů,
neukojných, sžírajících nitro, prosím, řekni mně:
zdali najdu ukojení věčných bolů, řekni mně!“
       Nato havran: „Nikdy víc.“

„Ha, proroku, ptáku černý, posle z pekla ty příšerný!
U nebes, k nimž zvedá věrný věřící zbožný zrak svůj,
zapřísahám tebe ve vší strasti duše, jíž netěší
nic než naděj na shledání — řekni, zdali někdy duch můj
sejde s Leonorou zas se? Sejde s ní se kdysi duch můj?“
       Nato havran: „Nikdy víc!“

„Poslední tvé slovo je to! Zlé ty zvíře, buď prokleto,
divě krev rozbouří mně to! Zpět do pekla ve říš svou!
Odleť zase, nezanechej ani pírka zpět a spěchej
ven z mých zdí a neruš moji samotu, byť truchlivou,
nepřitěžuj přítomností samotu mou truchlivou!“ —
       Havran nato: „Nikdy víc.“

A tak havran dosud sedí, na mne dosud vážně hledí,
ani slova více nedí, jeho oko plápolá —
Démon černý! Socha bílá! Lampy svit stín jeho sstýlá
na mne temně; srdce moje, zdali tomu odolá?
Zdaž unikne stínu tomu, zdaž mé srdce odolá?
       Nikdy, nikdy, nikdy víc!