Přeskočit na obsah

Ottův slovník naučný/Pelagius

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Údaje o textu
Titulek: Pelagius
Autor: František Xaver Kryštůfek
Zdroj: Ottův slovník naučný. Devatenáctý díl. Praha : J. Otto, 1902. S. 418–419. Dostupné online.
Licence: PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Pelagius
Související články ve Wikipedii:
Pelagius I., Pelagius II.

Pelagius, jméno dvou papežů:

1) P. I. (555–560) byl syn Římana Vikariana, jako jáhen doprovázel papeže Agapeta do Cařihradu a byl od papeže Vigilia jmenován apokrisiariem (vyslancem) v Cařihradě; těšil se přízni císaře Justiniána I. a jeho manželky Theodory, tak že stal se předsedou kommisse, která na synodě v Gaze soudila patriarchu alexandrijského Pavla (541 neb 542), přijal na zpáteční cestě v Palestině žalobu protiorigenských mnichův a provedl s patriarchou cařihradským Menou, že císař Justinián I. a synoda v Cařihradě r. 543 zavrhla bludy Origenovy. Ve sporu o tři kapitoly P. byl v Cařihradě odpůrcem papeže Vigilia a přišel v podezření, jako by měl účastenství v týrání a smrti tohoto papeže; proto, když se sám stal papežem, přišli k jeho posvěcení 18. dub. 555 jenom biskupové Jan z Perugie a Bonus z Ferentina a kněz Ondřej z Ostie. By se z tohoto podezření očistil, přísahal v chrámě sv. Petra, že nic zlého proti Vigiliovi neučinil. Celý život bojoval o potlačení rozkolu, který v Italii arcibiskupové milánský a aquilejský pro tři kapitoly učinili. Za něho císař Justinián I. zavedl novou formu papežské volby. Při smrti každého papeže nastoupilo tříměsíční uprázdnění stolce, kdy církevní věci spravovali arcipresbyter, arcijáhen a primitius notářů, kteří smrť papežovu oznámili exarchovi ravennskému. Nové volby účastnili se duchovenstvo, nejpřednější císařští úředníci a posádka města. Vykonaná volba oznámena exarchovi a ravennskému arcibiskupu, by císaře požádali za potvrzení její. Před císařským potvrzením, které stálo veliké summy peněz, posvěcení vykonati se nesmělo. Tento způsob volby udržel se v celku po celý čas řecké vlády nad Římem. P. I. zemřel 3. břez. 560. Jeho listy u Mignea, ser. lat. LXIX, 393 sl.

2) P. II. (578–590) byl syn Vinigildův, patrně gothského původu, rozený Říman, byl za papeže zvolen a 27. list. 578 na papeže posvěcen bez potvrzení císařova, poněvadž Langobardi obléhali Řím. Bojoval úsilně proti rozkolu v Italii a volal cisaře Tiberia II. a Franky ku pomoci proti Langobardům, kteří zbořili Monte Cassino a ohrožovali Řím. Císař Mauritius, nástupce Tiberiův, pohnul franckého krále Childeberta II. ke vpádu do Italie, který však vyrovnal se s Langobardy, a když později proti nim tři voje vypravil, byly poraženy a z části zahynuly morem. Když r. 588 patriarcha cařihradský Jan Postitel dal si od synody v Cařihradě, při níž přítomni byli východní patriarchové dílem osobně, dílem svými zástupci, uděliti název oekumenický (všeobecný) patriarcha, papež prohlásil toto jednání synody za neplatné a zakázal svému apokrisiariovi v Cařihradě, účastniti se jeho služeb božích. Za něho západní Gothové ve Španělsku obrátili se od ariánství k církvi katolické (589). P. učinil svůj dům hospitálem chudých a starců, byl tedy první, který založil tyto humanní ústavy. Zemřel 8. ún. 590 morem, který v Římě vypukl. Jeho listy u Mignea, ser. lat. LXXII, 703 sl. Dr. Kr.

3) P. původce bludařů po něm zvaných pelagiáni, byl rodem z Britannie a mnichem, ale duchovním čili klerikem nebyl. Přišel do Říma chtěje pokračovati ve svém vzdělání, které čerpal z Východu, jmenovitě byl jeho učitelem v bludu kněz Rufin, rodem ze Syrie, a učeník mopsvestenského biskupa Theodora, který za papeže Anastasia (398 až 402) bludnou soustavu anthropologickou v Římě rozšiřoval. Svůj blud o hříchu dědičném, milosti Boží a svobodě lidské podal v listu k panně Demetriadě, kterou chtěl rozohniti pro panenství. Ani jeho kommentáře k listům sv. Pavla nejsou prosty výkladů bludných. Horlivého stoupence nalezl v Coelestiovi, který byl ze vznešeného rodu a advokátem. Roku 411 oba mužové opustili Řím a odebrali se do Karthaga, kde Coelestius chtěl býti posvěcen na kněze. P. odebral se odtud do Jerusalema a byl tam od biskupa Jana vlídně přijat. Coelestius byl od Paulina, milánského jáhna sv. Ambrože, obžalován u karthag. arcibiskupa Aurelia z bludů, pohnán před synodu, a když odvolati nechtěl, z církve vyobcován. Od výroku synody odvolal se do Říma a odebral se do Efesu, kde se stal knězem. Proti novému bludu kázal a působil sv. Augustin a poslal španělského kněze Orosia, svého učeníka, do Palestiny, aby sv. Jeronyma a jiné muže na toto bludařství učinil pozorny. Byla proto za předsednictví biskupa Jana r. 415 slavena diécésní synoda v Jerusalemě, která však rozhodnutí ponechala papeži Innocenci I., poněvadž žalobník i obžalovaný byli latiníci, Orosius neuměl řecky a Jan opět latinsky, a tlumočník nepočínal si vždycky věrně. Po několika měsících dva gallijští biskupové, Heros z Arelatu a Lazar z Aixu, kteří byli ze svých sídel vypuzeni a v Palestině se zdržovali, podali žalobu o 12 článcích Eulogiovi, metropolitovi caesarejskému, proti P-iovi. Eulogius svolal r. 415 synodu do Diospole neboli Lyddy, kde sešlo se 14 biskupů, a ta uznala P-ia za pravověrného, poněvadž žaloba byla latinská, otcové latinsky neuměli, tlumočník nesprávně si počínal a P. oba jazyky ovládal. P. chlubil se potom vítězstvím, a jeho přívrženci páchali násilnosti na katolících. Výrok synody Diospolské zvěděli biskupové Afriky prokonsulární na synodě r. 416 v Karthagu pod předsednictvím svého arcibiskupa Aurelia shromáždění, potvrdili znova svá usnesení z r. 411 a oznámili to papeži Innocenci I. listem synodálním. Podobně učinili Numiďané počtem 59 na synodě v Milevě (416), kde přítomen byl též sv. Augustin, příslušeje k provincii numidské. Augustin ještě se čtyřmi biskupy obrátil se soukromým listem na papeže. Innocenc I. potvrdil jejich výroky a tak P. a Coelestius až do odvolání byli vyobcováni. Tenkráte pronesl sv. Augustin památná slova: »Již v této věci poslány jsou dvě koncilie k apoštolské stolici, odtud také přišly reskripty; věc jest ukončena, kéž by i blud byl ukončen.« Coelestius odebral se z Efesu do Cařihradu, odkudž jej pro rozšiřování bludu vypudil patriarcha Attikus. Ve své tísni přišel osobně do Říma k nástupci Innocence I. Zosimovi a oklamal jej dvojsmyslným vyznáním víry (r. 417), tak že jej v listu k africkým biskupům prohlásil za pravověrného. Též P. dobře promyšleným listem oklamal papeže, kterýž jej též v druhém listu k Afričanům uznal za pravověrného. Tu slavili Afričané valný sněm o 200 biskupů v Karthagu r. 418 a zatratili pelagiánství v 9 kánonech. Císař Honorius snahou sv. Augustina vyhnal r. 418 ediktem pelagiány z Říma, potom zatratil Zosimus blud v listě zvaném epistola tractatoria, žádal na všech biskupech Západu jeho podpisu a hrozil sesazením každému, kdo by se zdráhal. Skutečně zdráhalo se 18 biskupův italských podepsati a byli sesazeni, mezi nimi byl nejznamenitější Julian z Eklana v Apulei, který tvoří přechod k semipelagiánství (v. t.). Julian, mírně se ve svých výrocích, odvolal se se sesazenými biskupy od Zosima k všeobecnému sněmu a odebrali se do Cilicie k Theodoru, biskupu Mopsvestie, který však je též zavrhl na synodě provinciální. Potom Julian přišel do Cařihradu, kdež jej patriarcha Nestorius vlídně přijal, ale císař Theodosius II. z města vyhnal. Nadarmo žádal na papeži Sixtovi III., aby byl zpět do církve přijat a do svého biskupství dosazen. Zemřel za císaře Valentiniana III. (425–455). O P-iovi není nic více známo. Coelestius byl okolo r. 421 v Římě neb jeho okolí, poněvadž císařský edikt pobyt tam jemu zakazoval. Tentýž osud vyhnanství potkal ho, když r. 425 žádal za slyšení u papeže Coelestina I. Potom mizí z dějin. Třetí všeobecná synoda Efesská r. 431 zatratila učení P-iovo a Coelestiovo s Nestoriem. Na Východě zmizelo pelagiánství nadobro, Západ obíral se jím a jeho výběžkem semipelagiánstvím ještě dlouho. Bludy Pelagiovy byly: 1. Adam byl by prý umřel, ať hřešil nebo nehřešil; 2. hřích Adamův uškodil pouze jemu, nikoli lidskému pokolení, leč potud, pokud zanechal špatný příklad, kterého by následovalo; 3. dítky rodí se v témž stavu, v kterém byl Adam před pádem, a mají život věčný i bez křtu; totiž pokřtěné přicházejí do království nebeského (regnum coelorum); nepokřtěné do blaženosti, do života věčného (salus, vita aeterna); 4. tělesnost (concupiscentia) a svoboda člověka jsou takovými, jaké byly v Adamu před hříchem. Bludy o milosti byly: 1. Aby člověk dobře činil, k tomu stačí svobodná vůle s učením a zákonem Božím; 2. milost Boží není nutnou, ale přičiňuje k tomu, aby člověk snadněji konal dobré; 3. tato milost uděluje se dle zásluh. Ostatně blud P-iův nevešel mezi lid, nýbrž byl probírán pouze učenci. Hlavním bojovníkem proti P-iovi a jeho bludům byl sv. Augustin, který zde krásně a jasně vyvinul učení církve o prastavu člověka, hříchu dědičném, svobodě člověka, nutnosti vykoupení a milosti Boží. Srv.: Dr. Kryštůfek, Všeob. círk. děj., stať Pelagianismus, I., 452–464; Wörter, Der Pelagianismus (Freiburg, 1866); Klasen, Die innere Entwickelung des Pelagianismus (Freiburg, 1882). Dr. Kr.

pFad - Phonifier reborn

Pfad - The Proxy pFad of © 2024 Garber Painting. All rights reserved.

Note: This service is not intended for secure transactions such as banking, social media, email, or purchasing. Use at your own risk. We assume no liability whatsoever for broken pages.


Alternative Proxies:

Alternative Proxy

pFad Proxy

pFad v3 Proxy

pFad v4 Proxy